Pećský klášter

Pećský klášter (srbsky v cyrilici Манастир Пећка патријаршија, v latince Manastir Pećka patrijaršija, albánsky Patrikana e Pejës) je klášter (monastrýr) srbské pravoslavné církve na území Kosova. Nachází se v blízkosti města Peć, na jeho západním okraji, v údolí řeky Prizrenska Bistrica. Jako středověká památka je evidován i na seznamu kulturních památek UNESCO. Je kulturní památkou v Srbsku i Kosovu.

Pećský klášter
Lokalita
StátSrbsko Srbsko
MístoPeć a Peć Municipality
Souřadnice42°39′40,18″ s. š., 20°15′56,23″ v. d.
Základní informace
Založení13. století
Odkazy
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klášter představuje jeden z historicky i kulturně nejvýznamnějších objektů srbských náboženských dějin[zdroj?], předně kvůli tomu, že se zde nacházelo i formální sídlo pravoslavné církve; byli zde až do 18. století pochováváni[1] srbští patriarchové a archiepiskopové. Klášter se rozvíjel postupně od 13. století. Administrativně spadá pod eparchii rašsko-prizrenskou, je však stavropegiálně spravován srbským patriarchou.

Popis areálu

Klášter tvoří rozsáhlý areál, jehož jádrem jsou čtyři kostely, které vznikaly postupně a které jsou stavebně spojeny do jednoho celku s hlavní chrámovou předsíní (nartexem). Okolo nich se poté nachází zdí obehnané další budovy, které slouží pro patriarchu, mnichy apod. Klášter je pro veřejnost přístupný, je pod dozorem kosovské policie.

Kostel Obrázek Poznámky
Kostel svatých apoštolů
(Crkva sv. Apostola)		 Zbudován v 20. letech 13. století
Kostel sv. Dimitrije
(Crkva sv. Dimitrija)		 Postaven do roku 1324
Kostel Bohorodičky
Crkva Bogorodice Odigitrije)		 Postaven do roku 1337
Kostel sv. Mikuláše
(Crkva sv. Nikole)		 Postaven do roku 1337.

Historie

Přesné datum vzniku kláštera, resp. první stavby v současném komplexu není známo.[2] Středověký srbský stát v obavě před případnou invazí potřeboval přesunout své církevní centrum dále na jih, a proto bylo rozhodnuto o výstavbě nového kláštera, který by nahradil dosavadní klášter Žiča, dřívější sídlo patriarchy. Stavba kláštera započala v třetí dekádě 13. století a roku 1253 bylo sídlo patriarchy formálně přesunuto. Sídlo církve se přesouvalo i poté (v roce 1285 zpět do Žiči, poté roku 1291 do Niše apod.) Za vlády císaře Štěpána Dušana bylo srbské arcibiskupství povýšeno na patriarchát, který od roku 1346 sídlil opět v Pećském klášteře.

První z kostelů byl zasvěcen apoštolům a nechal jej v 20. letech 13. století[3] zbudovat srbský archiepiskop Arsenije I. Stavba byla okolo roku 1260 zevnitř doplněna nástěnnými malbami.[3] Nástěnné malby patří k významným dílům srbského umění v období od 13. do 16. století. Fresky v kostele Apoštolů dokládají silnou inspiraci na byzantskými tradicemi v malířství, které představují stylizovaná vyobrazení jednotlivých postav a přísné obličejové rysy.

Archiepiskop Nikodým nechal v roce 1320 k severní straně původního chrámu přibudovat kostel sv. Dimitrije[4] a archiepiskop Danilo poté o deset let později jižně od původního kostela nechal vybudovat další chrám zasvěcený bohorodičce a k němu ještě malý kostelík sv. Mikuláše (Nikoly). Nechal rovněž vybudovat i monumentální chrámovou předsíň[5], která byla napojena na západní stranu všech tří kostelů. Před ní také vznikla i monumentální čtyřboká kamenná věž.[4]

V době založení kláštera zde byl Svatým Sávou zasazen[zdroj?] morušovník s názvem šam-dud, který se dochoval do dnešních dnů. Klášter také obsahuje sbírku ikon z časového období od 14. do 19. století a řadu písemností, které vznikly ještě v církevní slovanštině.

Interiér chrámu svatých apoštolů byl zdoben i okolo roku 1300, dále pak i v období let 1350, 1375[3] a potom ještě dvakrát v 17. století. Kostel sv. Dimitrije byl poprvé vyzdoben okolo roku 1345; později byly fresky přemalovány Georgijem Mitrofanovićem v letech 1619 a 1620. Třetí z kostelů, který byl zasvěcen bohorodičce, byl doplněn nástěnnými malbami před rokem 1337. Chrámová předsíň byla obdobně dekorována v 14. a 16. století, kostel sv. Mikuláše byl opatřen freskami v letech 1673 až 1674[3]. Ve všech kostelech chrámu jsou prováděny čas od času konzervátorské práce.

Pohled na klášter v roce 1980.
Areál kláštera se zahradou.

V polovině 15. století byl klášter v souvislosti s příchodem Turků opuštěn. Následně byl roku 1557[1] znovuobnoven za vlády sultána Sulejmana I., a to na doporučení tehdejšího vezíra Mehmeda Paši Sokoloviće. Ke klášteru byly ze správního hlediska připojeny i některé eparchie, které se nacházejí na území dnešního Bulharska. Klášter se poměrně dobře rozvíjel; byl pořízen nový ikonostas pro kostelík sv. Mikuláše a obnoveny některé fresky. Areál byl také od roku 1673 ohrazen zdí.[6]

Působení pećského kláštera jako centra duchovního života slovanského pravoslavného obyvatelstva však mělo omezené trvání. Na počátku 18. století a především po rusko-turecké válce, během níž Turecko znovu dobylo území centrálního Srbska, se působení kostela stalo trnem v oku Fanariotům a ekumenickému patriarchátu v Konstantinopoli, který prosazoval svoji správu nad pravoslavnými územími v rámci Osmanské říše. Situaci nepomohlo ani druhé stěhování Srbů, kdy v závěru války řada pravoslavného obyvatelstva odešla na sever na území Habsburské monarchie. Řada hodnotných předmětů byla tehdy převezena do Sremských Karlovců.[7] V roce 1737 byl proto za hlavu pravoslavní církve (patriarchu) v Peći vybrán Řek, neboť byl srbský klér shledán nedůvěryhodným. Postupně se Fanarioté snažili z vedení církve odstraňovat srbské duchovní, nakonec prosadili zrušení patriarchátu, ke kterému došlo v září 1776.

I pod těžšími podmínkami však klášterní život neutuchal. V roce 1803 získal kostel sv. Dimitrije nový ikonostas, v roce 1804 bylo napsáno několik nových ikon. V roce 1831 byl klášter vyloupen.[8]

Klášter v Peći byl jako sídlo patriarchy znovuobnoven v roce 1920 poté, co byla pravoslavná církev reorganizována v souvislosti s vznikem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od této doby dále byli všichni patriarchové slavnostně uváděni do funkce vždy v Pećském klášteře. První z nich zde byl zvolen v roce 1924.[8]

V letech 1931 a 1932 byly v areálu kláštera provedeny rozsáhlé rekonstrukční práce pod vedením Đurđe Boškoviće.[8] V roce 1947 byl klášter prohlášen za kulturní památku mimořádné významnosti v rámci SR Srbsko.

V březnu 1981 došlo v areálu kláštera k požáru, byly zničeny především prostory pro pobyt mnichů, rezidence patriarcha a skladiště.[9] Obnova zničené části trvala dva roky a dokončena byla v říjnu 1983.[10] K požáru došlo během demonstrací albánského obyvatelstva a pravoslavná církev hledala viníka. Během soudního procesu byla za příčinu požáru shledána nevyhovující konstrukce komínu. Drahocenné předměty byly zachráněny v poslední chvíli.

Druhá rekonstrukce areálu byla realizována v období od června do listopadu 2006. Během stavebních prací byly odhaleny na severní fasádě kostela sv. Dimitrije dvě dosud neznámé a zakryté fresky.

Areál kláštera byl prohlášen za památku UNESCO dne 13. června 2006. V roce 2008 byly budovy areálu kláštera natřené sytě červenou barvou obdobně, jako tomu je v případě klášteru Žiča ve středním Srbsku. Tento krok vyvolal v odborných kruzích živou diskuzi; někteří z odborníků[zdroj?] jej odsoudili, jiní naopak podporovali. Kritický postoj zaujala také srbská vláda a tamní památkový ústav.[zdroj?]

Do roku 2013 byl areál kláštera pod dozorem jednotek KFOR a poté byl předán ke správě kosovské policii.

Galerie interiéru chrámu

.

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Манастир Пећка патријаршија na srbské Wikipedii, Patriarchate of Peć (monastery) na anglické Wikipedii a Patriarchenkloster Peć na německé Wikipedii.

  1. PETKOVIĆ, Sreten. Pećka patrijaršija. Bělehrad: Srpska patrijaršija, 2017. ISBN 978-86-84799-92-2. S. 5. (srbština)
  2. PETKOVIĆ, Sreten. Pećka patrijaršija. Bělehrad: Srpska patrijaršija, 2017. ISBN 978-86-84799-92-2. S. 3. (srbština)
  3. Profil památky na stránkách Srbské akademie věd a umění (srbsky)
  4. PETKOVIĆ, Sreten. Pećka patrijaršija. Bělehrad: Srpska patrijaršija, 2017. ISBN 978-86-84799-92-2. S. 4. (srbština)
  5. PETKOVIĆ, Sreten. Pećka patrijaršija. Bělehrad: Srpska patrijaršija, 2017. ISBN 978-86-84799-92-2. S. 33. (srbština)
  6. PETKOVIĆ, Sreten. Pećka patrijaršija. Bělehrad: Srpska patrijaršija, 2017. ISBN 978-86-84799-92-2. S. 6. (srbština)
  7. PETKOVIĆ, Sreten. Pećka patrijaršija. Bělehrad: Srpska patrijaršija, 2017. ISBN 978-86-84799-92-2. S. 7. (srbština)
  8. PETKOVIĆ, Sreten. Pećka patrijaršija. Bělehrad: Srpska patrijaršija, 2017. ISBN 978-86-84799-92-2. S. 8. (srbština)
  9. Článek na portálu novosti.rs (srbsky)
  10. PETKOVIĆ, Sreten. Pećka patrijaršija. Bělehrad: Srpska patrijaršija, 2017. ISBN 978-86-84799-92-2. S. 52. (srbština)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.