Keresáspa

Nejstarší doložená podoba jména hrdiny je avestánské Keresáspa (Kərəsāspa) a pravděpodobně ho lze vyložit jako „mající hubené koně“. Ve střední perštině byl nazýván Karsásp (Karsāsp), z čehož v nové perštině vzniklo Garšásp (Garšāsp). Počáteční g- se snad ve jméně objevilo pod vlivem jména Garšáh „král hor“, které je titulem prvního člověka Gajómarta, a které bylo v době vzniku novoperštiny chápáno jako „král země“. Jméno Garšásp bylo také arabizováno jako Karšásf.[1]

Keresáspa byl také označován avestánským titulem Naire manah „hrdinského/mužného ducha“[pozn. 1] a středoperský Karsásp zase jménem Sá(h)m či Sá(h)man. Tato dvě jména dali od třetího století vzniknout samostatným postavám, v Šáhnáme je tak Narímán synem Garšáspy a Sám jeho vnukem, případně je celý rodinný vztah ještě o generaci posunutý Garšáspovým synem Karimánem, otcem Narimána.[1]

Keresáspa má svůj protějšek v indickém Kršásvovi, jehož jméno je také překládáno jako „mající hubené koně”. Kršásva je manželem dcer Dakši-Pradžápatiho jménem Džajá a Suprabhá,[pozn. 2] přičemž s každou měl padesát synů zvaných Samhára nebo šastradévatáh „bohové zbraní“, kteří byli ve skutečnosti šípy. Tyto syny-šípy získal díky askezi rši Višvamitra, který pak předal Rámovi a Lakšmanovi. V Šáhnáme hrdina Rustam zase získá od svého otce Zála kyj, který patřil Sámovi-Garšáspovi.[3][2]

Podle Zamjád jaštu se Keresáspa zmocnil poslední třetiny chvareny „svaté slávy“, která opustila krále Jimu, zatímco zbylé dvě získal Mithra a Thraétaona, což mu umožnilo vykonat jeho hrdinské skutky. Tentýž text jej popisuje jako druhého nejsilnějšího z lidí, hned po Zarathuštrovi, a vyjmenovává jeho hrdinské skutky:[1]

• zabití bledožluté, jedovaté stvůry, která požírala koně a lidi, jménem Aži Srvara
• zabití Gandarewy se zlatou patou
• zabití devíti synů Pathanových, synů Nivika a Dáštajániho, Hitáspy,[pozn. 3] Varaševy a Arezó-šamana
• zabití Snávidhky, rohatého a s kamennýma rukama

Ve středoperských pramenech se objevuje také motiv Keresáspovi „hříšnosti“, která spočívá v jeho násilných skutcích vlastních jeho válečnické funkci. Ty jsou dávány do kontrastu k ctnostem kněze a Keresáspa v těchto textech zabijí Átara, syna Ahura Mazdy a zbožštěný oheň, ústřední prvek zarathuštrického kultu. Nakonec je však uznána nutnost jeho činům v boji proti zlu. Podle Vidévdátu se pairika „čarodějnice“ jménem Chnãthaiti, stvořená Angra Mainjuem, přidružila ke Keresáspovi.[4] Ve středoperských textech počala být pairika Chnãthaiti chápána jako „uctívání model“ a Keresáspa počal být považován za prvního modloslužebníka.[1]

Keresáspa má také svoji eschatologickou úlohu v souvislosti s faktem že Thraétaona nebyl schopen zabít Aži Dáhaku poté co jej porazil. Aži Dáhaka byl tedy přikován na Damávand a ze svých řetězů unikne s blížícím se frašokereti, koncem času. Podle původního plánu měl být Aži Daháka opět přemožen Thraétaonou, ale ten toho nebyl schopen, takže byl Keresáspa vzbuzen z dlouhého spánku a zabil svého protivníka svým kyjem.[1]

Pod jménem Garšásp Keresáspa vystupuje v novoperských pramenech, a je zmiňován i v Šáhnáme. V tomto díle jsou zmiňováni velitelé Sám, syn Narimánův, a Garšásp, syn Džamšídův, v jiné pasáži je zmiňován Garšáspův syn Barzin. Na dalším místě je Garšásp ztotožněn s Hóšangem, a označen za otce Karimána, děda Narimána a praděda Sáma. Kromě toho je Garšásp označena za pokladníka krále Ferídúna.[1]

Garšásp je hlavní hrdinou eposu Garšaspnáme, který byl dokončen perským básníkem Asadím Túsím roku 1066. Garšásp tohoto díla však kromě svého jména, jmen svých předků a toho že je drakobijcem nemá nic společného se svou předlohou známou z avestánských a středoperských zdrojů. Epos je nejznámějších z děl napodobujících Šáhnáme, ale nikdy nebyl ani zdaleka považován za jeho vážného soupeře.[5]