Kenyapithecus
Kenyapithecus je rod vyhynulých úzkonosých primátů, žijících ve středním miocénu (asi před 14 miliony let) na území dnešní Keni.
Kenyapithecus | |
---|---|
Zuby druhu Kenyapithecus wickeri | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
Třída | savci (Mammalia) |
Řád | primáti (Primates) |
Oddělení | úzkonosí (Catarrhini) |
Nadčeleď | hominoidi (Hominoidea) |
Rod | Kenyapithecus L. S. B. Leakey, 1962 |
Druhy | |
Kenyapithecus wickeri | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jeho pozůstatky poprvé objevil v roce 1961 paleoantropolog Louis Leakey na lokalitě Fort Ternan u Viktoriina jezera a popsal je pod druhovým jménem Kenyapithecus wickeri.[1] V roce 1967 pak týž autor vyčlenil podle nových objevů z ostrova Maboko další druh Kenyapithecus africanus.[2][3]
Odborníci si od počátku uvědomovali určitou odlišnost obou nálezů, ale nedostatek fosilií neumožňoval podrobnější srovnání. Až po nálezu dobře zachovaného jedince na lokalitě Kipsaramon v letech 1993 - 1994 bylo zjištěno, že se jeho kostra shoduje s dosud málo kompletními ostatky druhu Kenyapithecus africanus. Proto bylo v roce 1999 navrženo zrušení tohoto druhu a jeho přesunutí do nového rodu Equatorius pod názvem Equatorius africanus.[4] Jediným druhem rodu Kenyapithecus tudíž zůstal jen Kenyapithecus wickeri. Ačkoliv někteří odborníci rody Kenyapithecus a Equatorius považují za synonyma, většina je rozlišuje a pokládá rod Kenyapithecus za mírně pokročilejší.[5]
V roce 1977 byly na lokalitě Paşalar v Turecku nalezeny čelisti a zuby, téměř identické s nálezy druhu Kenyapithecus wickeri.[6] V roce 2008 byly popsány pod novým druhovým jménem Kenyapithecus kizili. Toto rozdělení ovšem dosud není všeobecně přijato, problémem je kromě značné fragmentárnosti nálezů také velká časová i zeměpisná vzdálenost obou druhů.[7]
Popis
Kenyapithecus byl středně velký primát, dosahující průměrné váhy kolem 30 kg. Jeho podoba je dosud velmi málo známá a o celkové stavbě těla nelze říci téměř nic. Doloženy jsou jen fragmenty čelistí a zubů a pravděpodobně k nim patří i distální část pažní kosti.[8]
Zachycené kosterní ostatky již nesou několik pokročilých znaků. Kenyapithecus měl oproti starším, časně miocenním primátům široké ploché stoličky se silnější sklovinou i robustnější spodní čelist, velké třenové zuby a horní řezáky. Tyto adaptace mu patrně umožnily pojídat tužší stravu - mimo měkkého ovoce také plody s tužší slupkou, semena, hlízy či oddenky.[9]
Většina odborníků předpokládá, že se stále jednalo o čtyřnohého stromového tvora, podobného časně miocenním Proconsulidům,[5] který se ovšem podle morfologie pažní kosti mohl pohybovat nejen v korunách stromů, ale částečně také na zemi.[8]
Předpoklad plně pozemní chůze, je odvozován z kostí končetin, zachycených na ostrově Maboko a přilehlých lokalitách. Jedná se však o materiál, který je většinou badatelů přisuzován druhu Equatorius africanus (původně Kenyapithecus africanus).[10]
Přizpůsobení chrupu a čelistí i částečná pozemní lokomoce souvisí se změnami přírodních podmínek a s vysušováním klimatu během miocénu. Kenyapithecus již pravděpodobně nežil v hustém tropickém lese jako jeho předchůdci, ale v otevřenějších lesních porostech.[11]
Fylogeneze
Fylogeneze a taxonomie rodu Kenyapithecus je dosud extrémně nejasná i vzhledem k nedostatku fosilního materiálu. Rod Kenyapithecus byl od svého objevu vždy hojně diskutován a stále zůstává kontroverzním, obtížně zařaditelným taxonem. Spojován bývá s různými jinými rody miocenních hominoidů (Dryopithecus, Ramapithecus, Sivapithecus, Griphopithecus).
Podle původní Leakeyho teorie patřil Kenyapithecus již mezi hominidy a byl předkem všech velkých lidoopů, včetně orangutanů, goril, šimpanzů i člověka.[12] Až v 90. letech 20. století se badatelé povětšinou přiklonili k primitivnějšímu původu tohoto rodu.[13]
Kenyapithecus tvoří společně s rody Afropithecus, Equatorius a Griphopithecus jakýsi přechod mezi časně miocenními zástupci čeledi Proconsulidae a velkými lidoopy mladšího miocénu (Dryopithecus, Sivapithecus, aj.). Přesné vztahy složité mozaiky je ovšem velmi nesnadné zachytit a ke konkrétnímu taxonomickému zařazení bude potřeba získat kvalitnější srovnávací materiál. V každém případě tito primáti ukazují na utváření modernější skupiny hominoidů na přelomu staršího a středního miocénu, adaptované na nové podmínky suššího podnebí.[14] Kenyapithecus tudíž mohl být předkem čeledi Hominidae, ale mohl být také slepou vývojovou větví. Ze současného stavu poznání o tom zatím nelze rozhodnout.[5]
Kenyapithecus je významný i tím, že se jedná o jednoho z mála hominioidů, kteří žili ve středním a svrchním miocénu na africkém kontinentu, zatímco v Eurasii probíhal bouřlivý rozvoj této nadčeledi. V současné době nelze spolehlivě rozhodnout, zda se hominoidé vyvíjeli v Africe stejně jako v Evropě, ale v podmínkách, které nebyly vhodné pro vznik a dochování fosilií a nebo zda afričtí hominoidé ve středním miocénu téměř nebo zcela vyhynuli a později byli nahrazeni evropskými formami.[15]
V případě uznání druhu Kenyapithecus kizili z Turecka by byl Kenyapithecus jediným rodem fosilních hominoidů, zachyceným v Africe i v Eurasii a přímo by tak dokládal pohyb mezi kontinenty.[16] Ani to ovšem nepomáhá problematiku jeho fylogeneze objasnit. Turecké nálezy jsou asi o dva miliony let starší než ty africké (z doby před 16 - 16,5 miliony let).[8] Znamená to, že Kenyapithecus může být jedním z afrických hominoidů, kteří přibližně před 17 - 18 miliony lety vycestovali na sever a prostřednictvím svých potomků se hojně rozšířili po Evropě a Asii. Podle některých autorů se však naopak může jednat o druh, vzniklý v Evropě, který se později přesunul zpět do Afriky.[17]
Reference
- LEAKEY, L. S. B. A new Lower Pliocene fossil primate from Kenya. The Annals & Magazine of Natural History. 1961, roč. 4, s. 689–696.
- LEAKEY, L. S. B. An early Miocene member of Hominidae. Nature. 1967, roč. 213, s. 155–163.
- Nově objevené fosilie Louis Leakey lokalizoval na ostrov Rusinga, ovšem pravděpodobně se jedná o chybu. V současnosti se obecně předpokládá, že pochází z ostrova Maboko.
- WARD, S., Brown, B., Hill, A., Kelley, J., Downs, W. Equatorius: a new hominoid genus from the Middle Miocene of Kenya. Science. 1999, roč. 285, s. 1382–1386.
- BEGUN, D. R. Fossil record of Miocene hominoids. In: HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 2. Berlín: Springer, 2007. S. 921–977.
- ANDREWS, P.; TOBIEN, H. New Miocene locality in Turkey with evidence on the origin of Ramapithecus and Sivapithecus. Nature. 1977, roč. 268, s. 699–701.
- KELLEY, J., Andrews, P., Alpagut, B. A new hominoid species from the middle Miocene site of Paşalar, Turkey. Journal of Human Evolution. 2008, roč. 54, s. 455–479.
- HARRISON, T. Dendropithecoidea, Proconsuloidea and Hominoidea. In: WERDELIN, L.; SANDERS, W. J. Cenozoic Mammals of Africa. Berkeley: University of California Press, 2010. S. 429–469.
- KOUFOS, G. D. Potential hominoid ancestors for Hominidae. In: HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín: Springer, 2007. S. 1347–1377.
- ARNEY, I. D., McCrossin, M. L., Benefit, B. R. Kenyapithecus is the earliest plantigrade hominoid. American Journal of Physical Anthropology. 2013, roč. 150, s. 69.
- KAPPELMAN, J. The paleoenvironment of Kenyapithecus at Fort Ternan. Journal of Human Evolution. 1991, roč. 20, s. 95–129.
- MAZÁK, V. Jak vznikl člověk (Sága rodu Homo). Praha: Práce, 1986. 424 s.
- ZIMMER, C. Kenyan Skeleton Shakes Ape Family Tree. Science. 1999, roč. 285, s. 1335–1337.
- HARRISON, T. A reassessment of the taxonomic and phylogenetic affinities of the fossil catarrhines from Fort Ternan, Kenya. Primates. 1992, roč. 33, s. 501–522.
- BEGUN, D. R. Planet of the apes. Scientific American. 2003, roč. 289, s. 74–83. Dostupné online.
- FLEAGLE, J. G. Primate Adaptation and Evolution. [s.l.]: Academic Press, 2013. 464 s.
- BEGUN, D. R., Güleç, E., Geraads, D. Dispersal patterns of Eurasian hominoids: implications from Turkey. Deinsea. 2003, roč. 10, s. 23–29.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Kenyapithecus na Wikimedia Commons