Griphopithecus
Griphopithecus je rod vyhynulých úzkonosých primátů, žijící ve středním miocénu (před 13,5 - 17 miliony let) v jihozápadní Asii a ve střední Evropě. Jedná se o dosud nejstaršího známého zástupce nadčeledi Hominoidea mimo Afriku.
Griphopithecus Stratigrafický výskyt: časný/střední miocén (před 13,5 - 17 miliony let) | |
---|---|
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
Třída | savci (Mammalia) |
Řád | primáti (Primates) |
Oddělení | úzkonosí (Catarrhini) |
Nadčeleď | hominoidi (Hominoidea) |
Rod | Griphopithecus Abel, 1902 |
Druhy | |
Griphopithecus alpani | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Rozeznán byl již na počátku 20. století, přesto jsou jeho doklady dosud značně nekompletní a útržkovité. Představují je převážně jen zlomky čelistí a izolované zuby, zatímco části postkraniální kostry jsou zachycovány zcela výjimečně.
Nálezy
Griphopithecus byl popsán již v roce 1902 podle nálezu izolované stoličky z lokality Sandberg u Devínské Nové Vsi na Slovensku.[1] Další nálezy pochází z Rakouska (Kleinhadersdorf), Německa (Engelswies) a Turecka (Paşalar, Çandir), jedná se tudíž o poměrně rozšířený rod.[2]
Lokalita Kleinhadersdorf vydala kromě několika zubů též loketní a pažní kost. Nejčetnější doklady ovšem pochází z naleziště Paşalar v západní Anatolii, které je vůbec nejbohatší miocénní lokalitou Turecka.[3]
Nález z Engelswies je zatím nejstarší a posouvá šíření hominoidů do Evropy až do doby před 16,5 - 17 miliony let.[4][5] Na lokalitě však byla objevena jen jedna rozlomená stolička, a proto je její taxonomické určení značně nejisté. Nese ovšem jasné hominoidní znaky a nejblíže má právě k rodu Griphopithecus.[6]
Popis
Podle velikosti zubů byl Griphopithecus velký asi jako šimpanz.[2] O celkové stavbě těla nelze říci téměř nic, protože jsou zatím nalézány převážně jen jednotlivé zuby, popřípadě zlomky horních a dolních čelistí.
Podle zachovaných částí postkraniální kostry byl Griphopithecus nespecializovaný stromový tvor, pohybující se po všech čtyřech končetinách podobně jako starší rody Proconsul či Afropithecus.[2] V roce 2008 byly na lokalitě Paşalar v Turecku nalezeny články prstů druhu Griphopithecus alpani, které by mohly naznačovat částečný, avšak ne výlučný pohyb po zemi. Většinu času Griphopithecus zřejmě trávil stále ve větvích stromů.[7] Nález také potvrdil dřívější předpoklady o kvadrupedním pohybu bez náznaků vzpřímenějšího postoje nebo šplhání a brachiace moderních lidoopů.[6]
Zuby rodu Griphopithecus jsou oproti časně miocenním proconsulidům modernější a nesou kromě několika primitivních znaků i typické charakteristiky středně miocenních hominoidů. Patří mezi ně robustnější čelisti, širší a plošší hrbolky zubů i silnější sklovina, ukazující na potřebu silného žvýkání, mletí a drcení potravy.[2][8] Podle mikroskopických stop, zanechaných na zubech, konzumoval Griphopithecus malé, tvrdé objekty.[9]
Předpokládá se, že tyto úpravy chrupu souvisí s postupným vysušováním klimatu během miocénu a se zvyšováním rozdílů mezi ročními obdobími. Ačkoliv ve výživě mohlo stále převažovat měkké ovoce a mladé listy, během suchých etap roku se museli hominoidi uchylovat ke konzumaci tužší potravy, jako jsou ořechy, semena jehličnanů, hlízy a podobně.[10]
Fylogeneze
Nekompletnost nalézaných ostatků znesnadňuje identifikaci fylogenetických vazeb k vzácným africkým hominoidům středního miocénu i k eurasijským pozdně miocenním druhům.[2]
Morfologicky je Griphopithecus příbuzný zejména k rodu Kenyapithecus a blízký je mu i Equatorius.[11] Dosud není jisté, zda byl Griphopithecus původně africkým rodem, který zahájil expanzi hominoidů do Eurasie a nebo zda se jednalo o potomka starších afrických rodů (Afropithecus, Heliopithecus), který se vyvinul již v Evropě či v Asii a prostřednictvím svých potomků (Kenyapithecus) se vrátil zpět do Afriky.[8]
Rod Griphopithecus je vzhledem k nedostatku nálezů jen s opatrností stavěn na počátek výrazné adaptivní radiace hominoidů v Eurasii. Je možné, že patří k vývojové linii orangutanů, může jít ale i o slepou vývojovou větev. Dokladem spojení a návaznosti afrických a eurasijských hominoidů může být identifikace ostatků rodu Kenyapithecus na turecké lokalitě Paşalar, nalezených společně s pozůstatky rodu Griphopithecus. Na jejich základě ovšem dosud nelze rozhodnout o konkrétní podobě vzájemného vztahu obou rodů.[12]
Členění
Rozeznává se několik druhů rodu Griphopithecus s pestrou taxonomickou historií:
- Griphopithecus darwini / Griphopithecus suessi je známý z lokalit Devínská Nová Ves – Sandberg, Kleinhadersdorf a snad i Engelswies. Tento typový druh rodu Griphopithecus byl popsán rozeznán v roce 1902 na základě nálezu dvou zubů, ovšem každý z nich byl připsán zvláštnímu druhu – Dryopithecus darwini a Griphopithecus suessi. Později byly oba zuby sloučeny pod názvem Sivapithecus darwini, než došlo k revizi a vzkříšení taxonu Griphopithecus.[13] Je obtížné rozhodnout, zda má podle taxonomických pravidel přednost druhové jméno darwini či suessi. Objevují se obě varianty, ale označení Griphopithecus darwini převažuje.[14] Do stejného druhu byly zařazeny také nálezy z Kleinhadersdorf, označené původně jako Austriacopithecus abeli a Austriacopithecus weinfurteri.[15]
- Griphopithecus alpani byl zachycen na lokalitách Paşalar a Çandir. Původně byl přiřazen ke staršímu druhu Griphopithecus darwini, v té době známým pod názvem Sivapithecus darwini.[16] Vytvoření samostatného druhu Sivapithecus alpani podle nálezu z Çandir bylo navrženo v roce 1974[17] a přeřazení do současného druhu Griphopithecus alpani v roce 1996.[13]
- Griphopithecus africanus je nejednoznačně přijímaný druh, navržený jako synonymum druhu Equatorius africanus.[6]
Odkazy
Reference
- ABEL, O. Zwei neue Menschenaffen aus den Leithakalkbildungen des Wiener Beckens. Sitzungsberichte, Akademie der Wissenschaften in Wien, Mathematisch Wissenschaftliche Klasse. 1902, roč. 1, s. 1171–1202.
- KOUFOS, G. D. Potential hominoid ancestors for Hominidae. In: HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín: Springer, 2007. S. 1347–1377.
- CONROY, G. C. Reconstructing human origins. New York: W. W. Norton & company, 1997. 547 s. Dostupné online.
- HEIZMANN, E.; BEGUN, D. R. The oldest European hominoid. Journal of Human Evolution. 2001, roč. 41, s. 465–481.
- BÖHME, M, Aziz, H. A., Prieto, J., Bachtadse, V., Schweigert, G. Bio-magnetostratigraphy and environment of the oldest Eurasian hominoid from the Early Miocene of Engelswies (Germany). Journal of Human Evolution. 2011, roč. 61, s. 332–339.
- BEGUN, D. R. European hominoids. In: HARTWIG, W. C. The primate fossil record. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. Kapitola 20, s. 339–368.
- ERSOY, A.; KELLEY, J.; ANDREWS, P., Alpagut, B. Hominoid Phalanges form the middle Miocen Site of Pasalar, Turkey. Journal of Human Evolution. 2008, roč. 54, s. 518–529.
- BEGUN, D. R. Miocene hominids and the origins of the African apes and humans. Annual Review of Anthropology. 2010, roč. 39, s. 67–84.
- BROOKS, A. S., et al. Encyclopedia of human evolution and prehistory. New York: Taylor & Francis, 2000. 800 s.
- KING, T.; AIELLO, L. C.; ANDREWS, P. Dental microwear of Griphopithecus alpani. Journal of Human Evolution. 1999, roč. 36, s. 3–31.
- BEGUN, D. R. Middle Miocene hominoid origins. Science. 2000, roč. 287, s. 2375a.
- KELLEY, J., Andrews, P., Alpagut, B. A new hominoid species from the middle Miocene site of Paşalar, Turkey. Journal of Human Evolution. 2008, roč. 54, s. 455–479.
- ANDREWS, P. J., Harrison, T., Delson, E., Bernor, R. L., Martin, L. Distribution and biochronology of European and South‐western Asian Miocene catarrhines. In: BERNOR, R. L.; FAHLBUSCH, V.; MITTMANN, H. W. The evolution of Western Eurasian Neogene mammal faunas. New York: Columbia University Press, 1996. S. 168–295.
- HOLEC, P.; EMRY, R. J. Another molar of the miocene hominid Griphopithecus suessi from the type locality at Sandberg, Slovakia. Bulletin of the American Museum of Natural History. 2003, roč. 279, s. 625–631. Dostupné online.
- Obě lokality – Sandberg i Kleinhadersdorf – jsou od sebe vzdálené jen asi 60 km, přestože je dělí státní hranice.
- ALPAGUT, B.; ANDREWS, P. J; MARTIN, L. B. New hominoid specimens from the Middle Miocene site at Paşalar, Turkey. Journal of Human Evolution. 1990, roč. 19, s. 397–422.
- TEKKAYA, I. A new species of Tortonian anthropoid (Primates, Mammalia) from Anatolia. Bulletin of the Mineral Resources and Exploration Institute of Turkey. 1974, roč. 83, s. 148–165.