Keltská oppida v Česku

Keltové jsou nejstarším historicky doloženým národem na českém území. Západní a jižní Čechy byly součástí keltské pravlasti, jejímž těžištěm byla oblast severních Alp a horního Dunaje. Z časně keltské doby (6. – 5. století př. n. l.) pochází téměř padesát hradišť v západních, jižních a středních Čechách, která na počátku 4. století př. n. l. v souvislosti se společenskými změnami zanikla.[1] Od přelomu 5. a 4. postupně v několika vlnách expandovaly do střední Evropy nové keltské kmeny ze západní Evropy. Jejich sídla ležela původně ve východní Francii, jihozápadním Německu a v přilehlé části Švýcarska. Ve 4. století př. n. l. obsadili západní Keltové nejúrodnější části českých zemí.

Na českém území vznikají oppida městského charakteru až v druhé polovině doby, po kterou zde Keltové sídlili. Před tím žili ve dvorcích a vesnicích roztroušených poblíž zemědělsky příhodných oblastí. Opevněná hradiště budovali, ale sloužila jako dočasná útočiště v době války. Městská oppida začali budovat z několika důvodů – rostoucí movitý majetek jednotlivých rodin potřeboval lepší formu ochrany, touha lépe se zapojit do dálkového obchodu vyžadovala jistou formu centralizace a v neposlední řadě byla i nutnost chránit se před germánskými nájezdy ze severu a rozmáhajícím se římským impériem z jihu.

Z původního stylu života a jeho pozměněného obrazu v oppidech lze usuzovat, že se Keltové sdružovali v rodinných klanech. Tyto klany žily nejdříve v otevřených dvorcích, později se některé (ty řemeslně zdatnější) sestěhovaly do městských oppid, kde si založily podobné dvorce a žily v nich odděleny od sebe navzájem. K míchání klanů docházelo nejspíše svatbami, ale dá se předpokládat, že pouze dívky se přestěhovaly do dvorce svého nového muže. Je pravděpodobné, že nejmocnější a nejbohatší klany tvořily keltskou elitu a na jistém území určovaly podmínky života. Větší správní celky v keltské společnosti (pokud vůbec vznikaly) však neměly dlouhého trvání. Pod jednou vládou bylo sdruženo obyvatelstvo oppida a jeho okolí, které mu poskytovalo zemědělské zázemí. Zda spočívalo vedení takovéhoto lidu v rukou jedince, jednoho klanu či rady starších, se mohlo lišit kraj od kraje a i v jednotlivých historických obdobích. Politický význam oppid byl v jejich pevnostním charakteru – tvořily útočiště pro okolní lid v případě ohrožení a také bylo dozajista zázemím pro ozbrojence. V ranějších dobách musel perfektně vládnout mečem či kopím každý (včetně žen, které se mnohých bitev účastnily jako bojovnice), později se však, nejspíš mezi elitou, část vojska profesionalizovala a tím na sebe brala úděl chránit ostatní.

Úpadek keltské kultury je přičítán právě jejich neschopnosti vytvořit větší správní celek. V případě nájezdů Germánů a římských útoků právě jejich decentralizovaná moc způsobila, že prohrávali a mizeli oblast po oblasti, opouštěli oppida jedno po druhém, až nakonec z území Čech zmizeli úplně. V posledním století př. n. l. se k území Čech z východu a jihu přibližovala hranice Římského impéria a vojenský tlak Římanů se pro Kelty především v Čechách stával neúnosným. Ve stejném období také začaly keltská území ze severu napadat germánské kmeny (především Markomani) a tento dvojitý tlak vedl k rozpadu keltské společnosti na českém území. Keltské kmeny se stahovaly na západ nebo byly roztroušeny a asimilovány ostatními národy.

Termín oppidum je převzatý od Římanů, kteří takto nazývali opevněná místa, zpravidla v těžko dostupných polohách. Tento termín není svázaný jen s opevněními Keltů, ale i jiných starověkých národů. Podle archeologických výzkumů je možné oppida (nejen keltská) dělit do tří skupin:

• Refugia byla opevněná místa útočištného charakteru. Nebyla trvale osídlena, ale sloužila jako úkryty pro obyvatelstvo blízkého okolí v případě války. Na našem území nejčastěji nalezena na jihu Čech (např. hradiště Věnec na vrchu Pržmo u Lčovic, hradiště Sedlo u Sušice).
• Hrady Keltů jsou vůbec prvními stavbami tohoto typu v Evropě. Podle nálezů se soudí že sloužily za útočiště elitní vrstvě keltské společnosti. Na rozdíl od ostatních dvou typů oppid bývaly hrady stavěny i v ne příliš strategicky výhodných lokalitách, což by mohlo svědčit o velkém sebevědomí vládnoucí třídy (hlavně v období 6.–4. stol. př. n. l.).
• Vlastní oppida se začala stavět kolem poloviny 2. stol. př. n. l. a popudem k nim byly nejspíše nápory germánských kmenů na keltská území. Jde vlastně o opevněná města, mnohdy již s velkou koncentrací obyvatel (dá se předpokládat i několik tisíc), ale hlavně to byla výrobní střediska řemeslníků.

Refugia jsou nejstaršími nalezenými keltskými oppidy nejen v Česku. Jejich poloha byla vždy vybrána tak, aby byla strategicky co nejvýhodnější – vrcholky skalnatých kopců, ostrohy kryté alespoň z jedné strany skalní stěnou apod. Hradiště Věnec se nachází v nadmořské výšce 736 metrů a jeho opevnění využilo přírodní možnosti (mohutný sráz a skalní stěny) kombinované s dostavěnou hradbou. Hradiště Sedlo bylo opevněno podobnou technikou a jeho nadmořská výška necelých 900 metrů z něj činí jedno z nejvýše postavených hradišť v Česku.

Hrady patřící keltské šlechtě se na našem území příliš nenalézají. Pocházejí z doby 6.–4. století př. n. l., kdy byl keltský národ na vrcholu (roku 390 př. n. l. dobyli Řím), a tudíž jsou nejčastěji k nalezení v oblastech, které v té době patřily k centrům keltské moci – v jihozápadním Německu a východní Francii.

Oppida městského typu měla na svou lokalitu několik základních požadavků – obranný charakter sídliště byl v tomto období kvůli germánským nájezdům velmi důležitý, proto bylo nutné volit strategicky výhodné polohy. Avšak krom ochrany obyvatelům poskytovala i prostor pro řemeslnou výrobu a obchod. K tomu byly důležité tedy další dva požadavky – snadná dostupnost základních surovin (podle tohoto faktoru se lišil charakter řemeslné výroby na tom či onom hradišti) a samozřejmě také obchodní spojení nejen s okolními obyvateli a hradišti, ale i se vzdálenějšími národy (např. keltské šperky byly v jižních oblastech Evropy jednu dobu dosti populární).

Vnitřní členění oppida úzce souviselo s jeho rozlohou a konkrétním vzhledem lokality, ale i zde jsou tendence, jež by se daly zobecnit. Všechna oppida byla obehnána hradbou, vstupy dovnitř tvořily brány. Vnitřní prostor opevnění byl mnohdy rozdělen dalšími opevněními na několik (zpravidla dvě až tři) prostor. Na té nejvýše postavené bylo zpravidla centrum oppida – nejhustěji zastavěné a nejlépe opevněné. Předhradí (či podhradí) sloužila možná jako prostor pro výběh či letní ustájení dobytka, mohly zde také probíhat trhy a samozřejmě sem expandovala i zástavba, pokud se již do vnitřního prostoru nevešla.

Podle dosavadních nálezů se dá soudit, že vnitřní (městská) část oppida se dále dělila do tzv. dvorců – prostorů zpravidla čtyřúhelníkového půdorysu ohraničeného cestami. Uvnitř se nacházelo několik staveb sloužící různým účelům. Byly zde samozřejmě obytné stavby a také stavby vhodné pro řemeslnou výrobu – např. kovárny, hrnčířské pece apod. – dále pak již menší stavby sloužící buď jako chlévy či jiná útočiště pro domácí zvířenu a stavby nejspíše skladovacího charakteru. Celé oppidum se pak mohlo skládat z 10 až 30 takovýchto dvorců.

U většiny oppid na území Česka byl pro stavbu opevnění použit tzv. typ Kelheim (používající trámy svisle zaklíněné do země, mezi něž se z kamení vyzdila vnější stěna a zevnitř byl hliněný násep). U některých hradišť byla opevnění posílena i baštami, které nejspíše zároveň sloužily jako strážnice a úkryt hlídek v době nepřízně počasí. Brány do hradeb byly konstruovány dvěma způsoby – prvnímu se říká klešťovitý a je proveden zalomením hradby na obou stranách brány směrem dovnitř, čímž se vytvoří jakási ulička, která vede mezi hradbami k bráně. Tento úsek mohl být dlouhý i přes 30 metrů, což jej činilo dobře chráněným prostorem. Druhý způsob konstrukce brány používal bránu zdvojenou – na obou stranách brány se hradba vidlicovitě dělila a vytvořila tak jakési malé nádvoří, které mělo vnitřní bránu a v některých případech i vnější, která však častěji používána nebyla. Tento způsob, většinou podpořen právě baštovými konstrukcemi, byl také dobře obranyschopný.

Vzhledem k polohám hradišť bylo mnohdy nutné pro obytnou a užitkovou zástavbu upravit vnitřní svažitý terén oppida. Často se používal terasovitý způsob srovnávání terénu. Z archeologických nálezů vyplývá, že naprosto nejčastějším stavebním materiálem bylo dřevo a nejčastější stavby byly celodřevěné sruby. U větších staveb (s delší stranou přes 4 m) se však nalezly i kamenné plenty (podezdívka po celém obvodě s nízkou výškou) a i 70 cm vysoké základové stěny, které byly lícovány dovnitř, protože domy byly zpravidla zahlubovány. Stavby určené pro bydlení měly jednu, až dvě místnosti. Zatímco v nížinné zástavbě byly delší strany domů zpravidla situovány na východo-západní osu, v oppidech se již taková pravidelnost a přesnost doložit nedá – nejspíše kvůli terasovitému a dvorcovému charakteru zástavby.

U některých oppid (např. Staré Hradisko) se nalezly i doklady, které svědčí o tom, že dvorce tvořící urbanistické centrum oppida byly oplocené a tím i vzájemně uzavřené. Vstupy se však nacházely na všech stranách hrazení, většinou zhruba uprostřed. Zajímavostí je dětská oběť, jež byla nalezena v kamenných základech jednoho z domů na Starém Hradisku (a nejen tam). Keltové se tak patrně snažili naklonit si ducha či boha bydlení, nebo možná odvrátit od domu požár – největší nebezpečí pro oppidum vystavěné povětšinou ze dřeva.

Oppida byla obchodními a výrobními centry, soustřeďovala řemeslnou výrobu – nejčastěji hrnčířství, kovářství, kovolitectví, mincovnictví, koželužství, košíkářství a další. V nezastavěných prostorách oppid se konaly trhy s obilím a s dobytkem. Oppida byla patrně závislá na zemědělské výrobě samostatně stojících dvorců v blízkém okolí. Oppida byla zakládána u obchodních stezek, aby sloužila také jako centra dálkového obchodu. Vývozním artiklem byly hlavně šperky (spony a jiné drobnosti) z různých materiálů (oblíbený byly jantar, v jehož opracování byli keltští šperkaři jedni z nejlepších) a keramika. Naopak dováželo se například víno, umělecké předměty a mnoho dalšího.

• ČIŽMÁŘ, Miloš. Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 304 s. ISBN 80-7277-174-4.
• ČIŽMÁŘ, Miloš. Keltské oppidum Staré Hradisko. 2. vyd. Olomouc: Archeologické centrum, 2005. 69 s. ISBN 80-903423-5-3.
• DANIELSOVÁ, Alžběta; MANGEL, Tomáš. České Lhotice. Keltské oppidum na úpatí Železných hor. Nasavrky: Občanské sdružení Boii, 2008. 70 s. ISBN 978-80-254-3577-9.
• DRDA, Petr; RYBOVÁ, Alena. Keltové a Čechy. 2. vyd. Praha: Academia, 1998. 196 s. ISBN 80-200-0658-3, ISBN 80-200-0732-6.
• FILIP, Jan. Keltská civilizace a její dědictví. 4. vyd. Praha: Academia, 1995. 259 s. ISBN 80-200-0526-9.
• WALDHAUSER, Jiří. Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha: Libri, 2001. 591 s. ISBN 80-7277-053-5.