Kartounka

Potiskování tkanin bylo v Evropě známé asi od 14. století, nejdříve v jihoevropských zemích (jako štočkový tisk na lněném plátně).[5]

V 17. století se dostaly z Indie do Evropy jemné pestrobarevně potištěné bavlněné tkaniny zvané indiennes. Protože tato novinka šla velmi dobře na odbyt, pokoušeli se evropští tiskaři brzy napodobit neznámou techniku jejich výroby. Za prvního výrobce tohoto druhu je považována dílna založená v roce 1678 v holandském Amersfoortu (s pomocí odborníka z tehdejší Osmanské říše). Do konce 17. století vzniklo v Holandsku a v západní Evropě několik tiskáren napodobujících indiennes,[6][7] z některých se brzy staly manufaktury - kartounky. Výrobní zařízení sestávalo zpočátku jen ze stolů, na kterých se na tkaninu pokládaly dřevěné desky (štočky) s vyrytým vzorem. Koncem 18. století se začaly používat vzorovací válce (vynález Skota Bella z roku 1783[8]) a asi od 20. let 19 století přišly do provozu první válcové stroje poháněné párou a o 20 let později perotiny (mechanizace štočkového tisku).[1]

V polovině 19. století bylo v Evropě a v USA v provozu nejméně 1000 kartounek s výrobní kapacitou:[9]

Na celkové kapacitě se podílely: 60 % Anglie, Rusko a Francie po 10 %, Čechy 5,5 %.[2]

Větší kartounky vyráběly na padesáti až sto stolech, s jedním až dvěma válcovými stroji a jen některé používaly perotiny. K provozu tiskárny patřilo často bělidlo (později strojní bělení), barevna, sušení, paření a jiné úpravárenské procesy. K obsluze zařízení patřili (např. ve Francii): ze 60 % tiskaři (z nich často dvě třetiny ženy), 10 % rytců forem a 30 % pomocníků. Úspěšné firmy zaměstnávaly jednoho nebo i vice dezinatérů a koloristů. Tiskaři patřili k vysoce kvalifikovaným, dobře placeným řemeslníkům, těmi se však mohli stát teprve po pěti až šestileté učební době. Týdenní výdělky (např. v Mylhúzách ve francouzských francích): rytci 7, tiskaři 2,50, pomocníci 1,50. Špičkoví dezinatéři dostávali až 20 000, koloristé 12 000 franků ročně.[2]

Ve druhé polovině 19. století přešly téměř všechny kartounky na strojní výrobu, přizpůsobovaly se změnám vkusu zákazníků tím, že stále častěji potiskovaly vedle bavlněného plátna také jiné druhy textilií.

Průmyslově tkané a potiskované kartouny byly jako levné módní zboží oblíbené ještě v prvních letech 20. století.

Jeden z posledních podniků s označením kartounka v adrese - Neue Augsburger Kattunfabrik (NAK) v Bavorsku byl likvidován v roce 1996.[10]

V 21. století je výraz kartounka známý jen z historických pojednání a vzpomínek.[11]