Karolinská epopeja

První část epopeje, Pohádka o Karlu Velikém, je svodem tří vzájemně se prostupujících eposů Berta s velkýma nohama, Mainet a Basin, jejichž tématem nejsou Karlovy výboje a vladaření, ale jeho rodiče (král Pipin a jeho manželka Berta), jeho narození, dětství a první milostné příhody. Příběh o Basinovi tvoří rámec skladby, do něhož jsou pak retrospektivně vkládána další vyprávění. Celistvosti kompozice dosahuje Zeyer především propracovanými spojovacími články mezi jednotlivými tématy, ve kterých se nejvíce uplatňuje jeho fantazie a obraznost. Ve skladbě se proto objevuje mnoho kouzelných předmětů a bytostí i fantastických příběhů, které v původních eposech nejsou.[6]

Román o čtyřech synech Ajmonových vypráví o vzpouře Ajmonových synů Renalda, Gišára, Ryšára a Žirára proti Karlovi Velikému. Rámcový děj, převzatý z eposu Renaud de Montauban, obsahuje mnoho do sebe zakomponovaných příběhů, které se více či méně týkají příběhu o čtyřech synech Ajmonových. Prapříčina konfliktu je převzata z písně Beuves d'Aigremont, ve které Karlův rytíř Ganelon zavraždí Ajmonova bratra Bóva. Dojde sice ke smíření, ale Renald s ním nesouhlasí. Později zabije Renald ve vzteku Karlova synovce Bertoleta, který jej při hře v šachy těžce urazil. Otevřou se staré křivdy a vypukne mnohaletý krvavý konflikt, který po mnoha střetnutích nakonec skončí smírem. Karel pak Renaldovi uloží vykonání svaté pouti. Po návratu Renald zjistí, že jeho žena již nežije. Odejde z domova, věnuje se stavbě chrámu a po jeho dokončení umírá.[7]

Renald je ve skladbě zobrazen jako ztělesnění rytířských ctností. Je zdůrazněna jeho sebevědomá a nezlomná statečnost v boji za svá práva i jeho schopnost najít po těžkém osobním zklamání nový smysl života ve stavbě chrámu jako symbolu trvalých a neustále obnovovaných duchovních hodnot.[3]

Román o čtyřech synech Ajmonových je nejrozsáhlejší skladbou epopeje. Je to dáno jednak tím, že Renaud de Montauban je nejdelším starofrancouzským eposem,[8] jednak tím, že Zeyer do svého vyprávění vložil parafráze dalších šest eposů. Čtyři z nich jsou věnovány rytíři Rolandovi a do skladby jsou vloženy jako Karlovy vzpomínky. Rolandovo narození je popsáno podle písně Berta a Milon a jeho mládí podle písně Orlandino. První Rolandovy hrdinské činy boji proti Saracénům jsou převzaty z písně Aspremont, vylíčení vzniku jeho přátelství s Olivierem a zasnoubení s jeho sestrou Aldou z písně Girart de Vienne. Samostatně stojí ve skladbě vyprávění podle písně Rytířské skutky Ogiera Dánského (je proneseno žakéřem na Karlově dvoře) a vyprávění kouzelníka Malgise o Putování Karla Velikého do Jeruzaléma a Konstantinopole, ze kterého byly vypuštěny všechny komické prvky.[6]

Starofrancouzský epos Píseň o Rolandovi je nejznámější a nejstarší chanson de geste vůbec. Jejím obsahem je především vylíčení bitvy v pyrenejském průsmyku Roncevaux, kde saracénské vojsko krále Marsila díky zradě nevlastního Rolandova otce Ganelona zničí zadní voj Karlovy armády vedené Rolandem, který v bitvě padne.[9] Zeyer ve svém zpracování zachoval jeho rozdělení do tří částí, které však rozdělil ještě na několik kapitol. Podtrhuje božské poslání Karla Velikého, a dvanáct paladinů, kteří jsou Karlovi nejblíže, přirovnává ke dvanácti apoštolům. Jmenuje z nich ale pouze tři, Rolanda, Oliviera a arcibiskupa Turpina, pro jehož charakteristiku využívá píseň Aspremont (zde se vypráví jak se Turpinovi božím zásahem proměnilo dřevo kříže v oslňující slunce, před nímž pohané prchali). Ve skladbě je rovněž zmíněna píseň Otinel, která popisuje Marsilovi výboje v Lombardii. Zrádce Ganelon není v písni vyobrazen tak jednoznačně záporně jako v originále. Zeyer věnuje velkou pozornost jeho vnitřnímu boji při rozhodování, a tím se Ganelon stává více lidským. Na konci skladby dokonce pociťuje vinu a trápí jej svědomí.[10]

Poslední část epopeje, skladba Píseň o korunování Lovise je tvůrčím postupem velmi podobná Pohádce o Karlu Velikém, protože tu je opět použita retrospektivní metoda ve formě Karlových vzpomínek. Rámcové vyprávění je založeno na písni Korunovace krále Ludvíka a postupně se v něm objevuje dalších pět chansons de geste.[4]

Skladba se týká Karlova stáří. Příběh začíná těsně před koncem a je vyprávěn zpětně. Hlavním hrdinou skladby je Vilém Oranžský, který se zde jmenuje Giljom Fierabras. Karel chce v Cáchách předat vládu svému synovi Lovisovi, ale bojí se jeho slabosti. Na Karlův dvůr přijíždí Giljom a to vyvolá Karlovy vzpomínky na jeho otce Emeriho (píseň Aymeri de Narbonne), na které navazuje zpracování eposů, týkajících se hrdinských skutků Giljoma (Vilémovo mládí a Dobytí Orange). Giljom Karlovi ostře kontrastuje se slabým Lovisem, který mu pripomíná jeho matku a nespravedlnost, které se na ní dopustil (Macaire ou La reine Sebile). Další vzpomínka je na rytíře Rolanda, který se kdysi urazil a odjel do Svaté země a do Persie (Vpád do Španěl).[7]

Teprve po těchto reminiscencích pokračuje hlavní děj. Když Karel vidí Lovisovu slabost a nerozhodnost, chce vložit korunu na hlavu vévody Ernhalta. Giljom však Ernhalta jakožto zrádce zabije a dopomůže Lovisovi ke korunovaci. Po záchraně koruny pro Lovise Karel hned umírá, zatímco v předloze žije ještě pět let.[10]