Korunovace krále Ludvíka

Císař Karel Veliký je již stár a tuší blízkost smrti. Svolá proto své věrné do Cách na korunovaci svého posledního přeživšího syna Ludvíka, kterému je teprve patnáct let. V kapli před papežem, biskupy a velmoži mu připomene povinnosti krále a varuje jej, že bude mít korunu jen tehdy, když si to zaslouží svou odvahou a bojovnými akcemi proti Saracénům. Pak jej vyzve. aby se chopil koruny ležící na oltáři, má-li k tomu odvahu.[4]

Ludvík však váhá, bojí se budoucnosti a myslí si, že by se hodil spíše na mnicha. Toho využije vévoda Arnéïs z Orléansu a přesvědčí císaře, aby ho jmenoval Ludvíkovým opatrovníkem až do jeho dospělosti, kdy se zjistí, zda se Ludvík stane skutečným rytířem a králem. Ve skutečnosti je však veden úmyslem ovládnout po smrti Karla říši. Vilém Oranžský je však varován před Arnéïsovými machinacemi a na stupních trůnu jej zabije. Pak vezme korunu, vloží jí Ludvíkovi na hlavu a slavnostně mu slíbí, že bude vždy jeho záštitou. Císař Karel je velice potěšen a souhlasí s tím, že abdikuje až poté, co se Vilém vrátí z pouti do Říma.[4]

Během této pouti se saracenský král Gallafr připravuje na dobytí Říma. Navrhne papeži, aby se osud města rozhodl jedním soubojem dvou vybraných bojovníků z každé strany a do souboje nominuje děsivého obra Corsolta. Papež si vybere Viléma, který Corsolta porazí. Během boje mu však obr usekne špičku nosu, čímž Vilém získá přezdívku „Vilém s krátkým nosem“ (Guillaume au Cort Nès). Na konci písně Vilém potlačí odboj vazalů proti Ludvíkovi a zmaří pokud Normana Acelina zmocnit se trůnu.[5]

• Julius Zeyer: Karolinská epopeja (1896), cyklus obsahuje čtyři rozsáhlé epické skladby Pohádka o Karlu Velikém, Román o čtyřech synech Ajmonových, Píseň o Rolandu a Píseň o korunování krále Lovise.[6]