Anton Rašla

Generál JUDr. Anton Rašla byl polním prokurátorem SNP a po válce jedním ze tří prokurátorů při procesu s Jozefem Tisem. Měl v něm na starosti vojenskou část obžaloby.[2] Při přípravě procesu doporučoval z obžaloby vyjmout obvinění z podílu na Tisově rozbití republiky v roce 1939. Poukazoval na to, že tento bod může Tisa stavět do role bojovníka za práva Slováků a práva na slovenský stát. Během samotného procesu mimo jiné přednesl závěrečnou řeč. Po rozsudku byl proti udělení milosti.[3]

Na základě výsledků parlamentních voleb roku 1946 byl zvolen do Slovenské národní rady.[4] Mandát ovšem nabyl až dodatečně, poslanecký slib složil v listopadu 1946.[5] V SNR zasedal za KSS.[6] Opětovně byl za poslance SNR zvolen ve volbách roku 1948.[7]

V poslední době se připomíná Rašlův podíl na odsouzení masového vraha Karola Pazúra, kterého dosáhl i přes odpor některých komunistických pohlavárů, jmenovitě zejména Bedřicha Reicina.

Na přelomu 40. a 50. let byl žalobcem v řadě vykonstruovaných procesů vůči lidem nepohodlným komunistickému režimu, včetně takových, ve kterých byly vyneseny rozsudky smrti. Rašla byl hlavním prokurátorem v procesu, v němž byli tři členové Bílé legie (Anton Tunega, Eduard Tesár a Albert Púčik) odsouzeni na doživotí. Rašla se proti rozsudku odvolal a nejvyšší soud jeho odvolání vyhověl a odsoudil všechny tři k trestu smrti.[8] Rašla se až do konce života považoval v této věci za „nevinného a nezúčastněného“. Tvrdil, že dotyční byli zakuklení ľuďáci, kteří chtěli vrátit na Slovensko totalitní režim z let 1939–1945, že o definitivní verzi rozsudku rozhodla tzv. Bezpečnostní pětka v Bratislavě, na jejíž doporučení Nejvyšší soud v Praze uložil tresty smrti, že on sám se sice proti rozsudku odvolal, ale výslovně při odvolání trest smrti neuvedl (ale že se nechce vymlouvat), že dotyční byli uměle vytvoření mučedníci a že za jeho obviňováním je msta ľuďáků za to, že dostal na šibenici Tisa.[9]

Již od roku 1949 se na něj samotného začala soustřeďovat pozornost v rámci komunistické strany, kde se objevovaly náznaky počínající kampaně proti takzvanému buržoaznímu nacionalismu. Na podzim 1949 dal Karel Šváb pokyn Státní bezpečnosti, aby rozpracovala případ Husáka, Novomestkého a Rašly.[10] V roce 1954 byl Rašla odsouzen ve vykonstruovaném procesu pro údajnou spolupráci s cizími zprav. službami (CIC) k doživotnímu odnětí svobody. Po rehabilitaci, které dosáhl roku 1963, pracoval až do důchodu na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Poté ještě působil do roku 1984 na Katedře trestního práva na Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Po roce 1989 vydal několik memoárových titulů.

V roce 1968 se vyjádřil kriticky o pokusech některých slovenských intelektuálů o rehabilitaci Jozefa Tisa a Slovenského štátu.[11]

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Anton Rašla
• A. Rašla, Taký bol prezident Jozef Tiso: Čo dokazovali dokumenty na Národnom súde
• A. Rašla, Legenda o Jozefovi ochrancovi Židov
• A. Rašla, Svätá lož: Skutoční mučeníci a umelo vyrobení martýri
• A. Rašla, Keď smrť neznamená odchod zo scény: K rozlúčke s doktorom Felixom Vašečkom
• Mladí by mali vždy udávať tón – Rozhovor s A. Rašlom