Karol Medvecký

V roce 1899 dokončil studia teologie na bohosloveckém semináři v Banské Bystrici. Věnoval se etnografické a vlastivědné práci. Byl předním aktivistou Muzeální slovenské společnosti. Angažoval se v Slovenské ľudové straně, byl jejím spoluzakladatelem a signatářem žilinské porady, kde byla strana formálně ustavena. Byl tajemníkem strany. V roce 1918 patřil mezi signatáře Martinské deklarace, kterou se slovenská politická reprezentace přihlásila ke společnému státu s Čechy. Stal se tajemníkem Slovenské národní rady.[2][3]

Zasedal v Revolučním národním shromáždění[4] za slovenský klub (slovenští poslanci Revolučního národního shromáždění ještě nebyli organizováni podle stranických klubů). Mandátu poslance se ujal v lednu 1919. Byl povoláním tajemníkem Slovenské národní rady.[5]

V roce 1918 se stal vládním referentem pro církevní záležitosti na ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska.[2] Podílel se na reformě církevní správy v novém státě a měl značný vliv na personálním obsazení biskupských postů na území Slovenska (dosavadní biskupové byli prouhersky, respektive promaďarsky, orientovaní).[6]

Počátkem roku 1920 se v československém parlamentu podílel na přípravě finálního znění československé ústavy. Byl členem šestičlenného užšího komitétu (jako jediný Slovák).[7] Při projednávání jazykových otázek v ústavě žádal změnit formulaci československý jazyk na český a slovenský jazyk. V tomto měl podporu i dalších členů slovenského poslaneckého klubu, ale ministr Antonín Švehla a další koaliční politici to odmítali a nakonec se tak v ústavě objevilo spojení československý jazyk.[8]

Poté, co se rozpadla aliance Slovenské ľudové strany (brzy nato přejmenovaná na Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu) a převážně české Československé strany lidové, přešel k Československé straně lidové a roku 1925 byl místopředsedou její organizace na Slovensku.[2]