Karel Urbánek (politik)

Karel Urbánek (* 22. března 1941 Bojkovice) je bývalý český komunistický politik, který byl v období sametové revoluce v listopadu 1989 zvolen posledním generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa.

RSDr. Karel Urbánek
10. generální tajemník ÚV KSČ
Ve funkci:
24. listopadu 1989  20. prosince 1989
PředchůdceMiloš Jakeš
Nástupcefunkce zanikla
(jako předseda strany
Ladislav Adamec)
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ (do 1990)
KSČM (od 1990)

Narození22. března 1941 (81 let)
Bojkovice
Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Profesepolitik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Politická kariéra

Stranický růst

Po ukončení studia na Železniční průmyslové škole ve Valticích byl v letech 19621973 zaměstnán u železnice jako výpravčí a přednosta železničních stanic, poté pracoval ve stranických funkcích KSČ. Od roku 1974 působil v různých stranických funkcích na Jihomoravském krajském výboru KSČ na oddělení průmyslu i jako vedoucí oddělení, poté byl tajemníkem Městského výboru KSČ v Brně.[1] Při zaměstnání vystudoval tehdejší Vysokou školu politickou (titul RSDr.) a postgraduál na Vysoké škole ekonomické v Praze[1].

Od roku 1984 stál v čele Městského výboru KSČ v Brně[2], o dva roky později se dostal do Ústředního výboru KSČ.[3] Zastával funkci vedoucího politicko-organizačního oddělení a předsedy Výboru pro řízení stranické práce v českých zemích.[1]

20. dubna 1989 byl zvolen za volební obvod Brno-město-východ poslancem České národní rady jako náhradník za bývalého předsedu vlády České socialistické republiky Josefa Korčáka.[4]

Období sametové revoluce

24. listopadu 1989 byl po odstoupení Miloše Jakeše zvolen jeho nástupcem ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Značnou podporu tehdy měl i bývalý předseda československé vlády Lubomír Štrougal (podporoval ho i sám Urbánek jako „zkušeného a rozumného politika“[5]), k Urbánkovu zvolení vedla intervence prezidenta Gustáva Husáka.[6]

O den později vystoupil v Československé televizi, kde připustil chyby komunistického vedení, vyzval k dialogu se všemi stranami, ale trval na udržení socialismu a varoval před vyhrocením situace.[7] 28. listopadu ale na vystoupení na pražském aktivu funkcionářů KSČ znovu varoval před skupinami, které se zmocnily revoluce a chtějí obrátit zemi od socialismu.[8] Aktiv se postavil na Urbánkovu stranu a vyzval k tomu, aby protestující občané neúčastí v chystané generální stávce rovněž podpořili Urbánka a jeho směřování ve vedení KSČ.[9] O dva dny později ale Urbánka jako člena bývalého Jakešova vedení odmítli např. studenti ve Výzvě všem poctivým komunistům.[10] Při různých příležitostech se Urbánek vyjadřoval, že KSČ pod jeho vedením hodlá navazovat na myšlenky pražského jara 1968. To potvrdil Akční program KSČ „Za demokratickou socialistickou společnost v ČSSR“ i televizní projev 5. 12. 1989, zveřejněný v Rudém právu 6. 12. 1989.

Od 3. do 5. prosince byl Urbánek s dalšími komunisty v Moskvě na setkání zástupců členských zemí Varšavské smlouvy, kde jednal i s Michailem Gorbačovem. O jednání bylo zveřejněno komuniké v Rudém právu 5. 12. 1989. Mimo jiné se jednalo o snížení počtu vojáků Sovětské armády na území Československa. Za vedení Urbánka předsednictvo ÚV KSČ mimo jiné rozhodlo o rehabilitaci vyloučených členů KSČ v roce 1968, o změně ve vedení České národní rady, Federálního shromáždění a rekonstrukci těchto orgánů. Zrušení Lidových milicí, zrušení vedoucí úlohy KSČ v Ústavě ČSSR. Schválilo Čalfu do funkce předsedy federální vlády a uvolnění Adamce z této funkce. Urbánek projednal s prezidentem Husákem jmenování vlády národního porozumění a jeho rezignaci na funkci prezidenta. Často jednal s představiteli Pražského jara roku 1968, zejména Dubčekem, Mlynářem, Císařem a Jičínským. Ten ve své knize Československý parlament po roce 1989 napsal: „Urbánek měl významaný podíl na tom, že předání moci proběhlo pokojnou cestou a spořádaně.“.[11]

6. prosince komunisté iniciovali první dvoustranné jednání se zástupci Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí zastoupené Václavem Havlem, Petrem Millerem, Petrem Pithartem, Jánem Budajem a Milanem Kňažkem.[12] Urbánek doprovázený Vasilem Mohoritou a mluvčím ÚV Josefem Horou se postavil vstřícně k jejich požadavkům a nabídl jim, aby navrhli kandidáty na místa ve vládě. Na protistranu tak ale zapůsobil slabě (Václav Havel ho označil za „nastrčeného blouznivce, kterého zřejmě míní Mohorita nahradit“[13]) a ta záhy začala zvyšovat své požadavky.[14]

Aktivněji ve vyjednávání s nekomunistickou opozicí vystupoval předseda vlády Ladislav Adamec, což se později projevilo i tím, že když došlo na mimořádném sjezdu KSČ k reorganizaci vedoucích funkcí a post generálního tajemníka ÚV KSČ byl nahrazen předsedou strany, zvolili do této role delegáti 20. prosince právě Adamce.[15]

Po sametové revoluci

Urbánek ještě do června 1990 vykonával funkci v čele Ústřední a revizní komise KSČ, poté politickou kariéru ukončil. Byl delší dobu nezaměstnaný,[5] než začal podnikat[16][17] a následně odešel do důchodu. Zůstal členem Komunistické strany Čech a Moravy.[18]

Urbánkovo působení v čele KSČ kritizoval po vyloučení z KSČ Miroslav Štěpán, který jeho zvolení označil za „československý model troubu do čela“.[5] Někdy se uvádí, že přispěl významně k tomu, že proti sametové revoluci nezasáhla armáda,[19] sám tvrdil, že to byla podmínka jeho nástupu do funkce.[18] Toto opakoval několikrát ve svých vystoupeních např. na sjezdu družstevních rolníků v Praze.[20]

K březnu 2016 je uváděn jako člen základní organizace KSČM 3023.[1]

Reference

  1. JANIŠ, Karel. Blahopřání. Echo. [březen 2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-13. (česky)
  2. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století: Urbánek, Karel [online]. libri.cz, [2009]. Dostupné online.
  3. Karel Urbánek [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2009-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-01.
  4. Digitální parlamentní knihovna: Stenoprotokol 15. společné schůze ČNR 1986–1990
  5. Fejeton poslední generální tajemník – stream video na webu ČT24, 17. 11. 2009
  6. Sametová revoluce 1989: pátek 24. listopadu 1989 [online]. TOTALITA.cz [cit. 2009-11-24]. Dostupné online. (česky)
  7. K. Urbánek vystoupil v Čs.televizi [online]. Strana demokratického socialismu, 2005-12-04. Dostupné online.
  8. Demokratická revoluce 1989 [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Dostupné online.
  9. Sametová revoluce 1989 : pondělí 26. listopadu 1989 [online]. TOTALITA.cz [cit. 2009-11-24]. Dostupné online. (česky)
  10. Sametová revoluce 1989: listopad 1989 – některé události [online]. TOTALITA.cz [cit. 2009-11-24]. Dostupné online. (česky)
  11. Demokratická revoluce 1989 : 5. prosinec [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Dostupné online.
  12. Demokratická revoluce 1989 [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Dostupné online.
  13. Představitelé krizového štábu Koordinačního centra Občanského fóra a zástupci Verejnosti proti násiliu přesvědčují Valtra Komárka před zahájením závěrečné části jednání takzvaných rozhodujících politických sil, aby přijal ve federální vládě funkci prvního místopředsedy odpovědného za ekonomiku. [PDF]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Dostupné online. (česky)
  14. Cesta k vládě národního porozumění [online]. Vláda ČR, 2009-11-16. Dostupné online.
  15. Demokratická revoluce 1989 [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Dostupné online.
  16. Listopad 1989 – i mezi komunisty byly rozdíly. ČT24.cz [online]. 2009-11-14 [cit. 2009-11-24]. Dostupné online. (česky)
  17. živnostenský rejsřík [online]. Praha: Ministerstvo obchodu a průmyslu, 22.4.1992 [cit. 2020-08-07]. [www.rzp.cz Dostupné online].
  18. ŠENKÝŘ, Miloš. Tanky čekaly na můj podpis. Lidové noviny. [duben 2004]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. (česky)
  19. KRAUS, Tomáš. Jednou z příčin pádu režimu byla ztráta kontaktu s realitou. Eurozprávy [online]. 2009-11-17 [cit. 2009-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-08. (česky)
  20. Komunisté byli připraveni v listopadu 1989 střílet do lidí. blog.iDNES.cz [online]. 2008-03-28. Dostupné online. (česky)

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.