Karel Oujezdský

V letech 1965-1971 vystudoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze. Díky básníku Andreji Stankovičovi se koncem 60. let 20. století seznámil s malíři, sochaři a básníky z okruhu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu a účastnil se řady křižovnických a undergroundových akcí. Od 70. let 20. století patřil k okruhu Protialkoholní společnosti doktora Římsy, která vzešla z pražské studentské bohémy 70. let a navazovala v jistém smyslu na podobná recesisticky orientovaná sdružení a hnutí 60. let.[1] Za normalizace nepřicházelo v úvahu pracovat novinách a časopisech kontrolovaných komunistickou stranou a tak našel zaměstnání v propagaci Prago Unionu (1972-1989) a poté ještě krátce v Čedoku (1989-1990), Ústředním automotoklubu Praha (1990) a Českém středisku výstavby architektury Praha (1990-1991).

Od prosince 1991 je redaktorem stanice Vltava Českého rozhlasu. Zde nastoupil do redakce pořadu Kulturní revue, předchůdkyně dnešní vltavské Mozaiky. Využil přitom své bohaté kontakty z undergroundu a disentu, které si vybudoval během 70. a 80. let.[2] Ve spolupráci s malířem, písničkářem a básníkem Zbyňkem Benýškem se podílel na rozhlasové podobě časopisu Paternoster (od roku 1991 Revue pro umění a kritiku)[3], kde dostávaly slovo osobnosti českého undergroundu.

Pro páteřní publicistický pořad Českého rozhlasu Vltava s názvem Mozaika natáčí denně v průměru dva rozhovory na tiskových konferencích nebo během vernisáže.[4] Za 26 let vytvořil tisíce rozhlasových dokumentů s českými i zahraničními umělci – malíři, sochaři, fotografy, architekty i designéry, ale i s básníky, spisovateli, filmaři nebo také s folkloristy. Sleduje významné výstavy ve státních institucích, jako je Národní galerie, Uměleckoprůmyslové muzeum, Národní muzeum, i v soukromých galeriích a v nezávislých alternativních centrech.

Pro sobotní Víkendovou přílohu stanice Vltava natočil rozsáhlé pořady s kurátory výstav, řediteli galerií, malíři Theodorem Pištěkem, Milanem Kuncem, Františkem Skálou[5] či sochaři Janem Hendrychem[6], Jaroslavem Rónou, se sklářským výtvarníkem Václavem Ciglerem a Vladimírem Kopeckým, nebo s významnými fotografy – Josefem Koudelkou[7], Jindřichem Štreitem[8], Ivanem Pinkavou[9], Danou Kyndrovou[10], ze zahraničních pak třeba se světově proslulými fotografkami Nan Goldin nebo Annie Leibovitz.[11] Zachytil autentická svědectví mnoha významných českých výtvarníků, kteří již zemřeli, např. Karla Nepraše[12], Věry Janouškové, Jiřího Načeradského[13], Oldřicha Smutného, Františka Kyncla, Jitky Válové, Jana Koblasy[14], Stanislava Libenského, fotografů Ladislava Sitenského a Dagmar Hochové. Tiskem vyšly některé jeho rozhovory v časopisu Ateliér a v Lidových novinách.

Ve svém oboru stál u mnoha klíčových okamžiků zdejšího umění konce 20. a začátku 21. století. Sám přiznává, že rozhlas se pro něj stal drogou, bez níž nemůže být - „To médium mě naprosto pohltilo. Můžu tu pracovat se zvukem, zachycovat člověka v jeho reálném prostředí, spojovat jeho práci s reprodukovanou muzikou.“ Na dovolenou odjíždí až ve chvíli, kdy si předtočí tolik materiálu, že jeho nepřítomnost v rádiu ani není poznat.[2]

V roce 2008 mu byla Masarykovou akademií umění udělena Cena Rudolfa II. za soustavnou propagaci současného výtvarného umění v Českém rozhlase s odbornými a vzdělávacími aspekty. V prosinci 2015 mu umělecký Spolek Skutek udělil čestné členství, které spolu s ním získali Jana a Jiří Ševčíkovi a Jiří Valoch.

• Listy S.V.U. Mánes: O kresbě, Hůla Jiří, Machalický Jiří, Oujezdský Karel, kat. 55 s., Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha 1997
• Pořízková Lenka, Protialkoholní společnost doktora Řimsy, 464 s., Paseka Praha 2012

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Oujezdský na Wikimedia Commons
• Český rozhlas Vltava: Karel Oujezdský
• Karel Oujezdský v informačním systému abART