Dagmar Hochová

Narodila se v roce 1926 v Praze. Studovala v letech 1942–1943 na Státní grafické škole v Praze, kde byla žačkou Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Po krátkém válečném přerušení dokončila školu v ročníku 1945/1946. Poté pracovala v laboratořích firmy Illek a Paul, orientované na reklamní fotografii, a stala se jednou z prvních studentek prof. Karla Plicky na nově založené filmové Akademii múzických umění.

Obor filmová fotografie absolvovala roku 1953. Už během studií spolupracovala s časopisy a s nakladatelstvími pro děti, především nakladatelství Albatros. Tato spolupráce ovlivnila její celoživotní zaměření na reportážní a dokumentární fotografii. Proslula svými cykly Děti, Síla věku, Dvojice, Svátky a slavnosti. Její fotoaparát zachytil životní okamžiky malých a přehlížených, děti, staré lidi a jeptišky. Jako fotografku ji to vždy přitahovalo na místa, kde se něco dělo.

PhDr. Marie Klimešová o Hochové na konci dubna 2001 řekla: Dáša Hochová dětem rozumí. Ani na okamžik je nevnímá jako objekt jakéhosi sentimentu; děti jí jsou vždy partnery a ona je nadšena, když v nich nalézá životaschopnost, která jim v budoucnu pomůže rozvinout se v dospělou osobnost. Sleduje je mnohdy s radostnou jízlivostí, s porozuměním pro jejich přirozenou nenucenost, zároveň jim ale svou vitální přítomností dává podnět ke zvlášť pádnému projevení své podstaty.[3]

Její dílo se vymyká dobové tvorbě nejen nekonformností námětů a tvrdošíjností v hledání a odkrývání lidských okamžiků, ale i programovou rezignací na zažité a osvědčené tvůrčí konvence. Nerespektovala žádná kompoziční pravidla, pohrdala aranžováním scén a fotografovaných lidí či objektů, nesnášela umělé osvětlení, zejména bleskové světlo, nezajímala jí technická preciznost. Hlavní pro ni byla síla výpovědi o člověku a té pak podřizovala vše.

Ve své tvorbě se také zabývala podobností dvojčat. Stejným tématem se zabývali fotografky a fotografové Tereza Vlčková (cyklus Two - Dvojice), Loretta Lux (Sasha and Ruby[4]), Rineke Dijkstra (Chen a Efrat), Diane Arbusová (Identická dvojčata[5]), August Sander,[6] Mary Ellen Mark,[7][8] Wendy McMurdo[9][10] nebo Chantal Michel[11].[12][13]

Za svou zásadní práci považovala snímek Proti zdi z roku 1960, portrét dvou kluků, kteří vší vervou skáčou proti oprýskané stěně a kopou do ní. Je na něm vidět jejich nespoutaná snaha překonat překážku, i když moc dobře vědí, že si o ni leda tak zničí boty.[14]

V posledním desetiletí svého života se spíše soustřeďovala na bilancování svého rozsáhlého díla. Dostalo se jí satisfakce za dlouhá léta, kdy její nejlepší fotografické cykly končily v šuplíku. Od roku 1994 začala vydávat ve spolupráci s nakladatelstvím Kuklík knižní rekapitulaci svého fotografického díla. Za vlastní finanční prostředky získané v restituci připravila sama, bez editorské pomoci, bilanční trilogii - Deset, dvacet, třicet, už jdu, Čas oponou trhl a Síla věku.

V Nakladatelství Torst publikovala v roce 2001 knihu fotografických portrétů českých spisovatelů nazvanou Konec chleba, počátek kamení.

V letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady. V roce 2001 jí byla za vynikající umělecké výsledky udělena medaile Za zásluhy. Jejím manželem byl ing. Zdeněk Reinhardt (1921–2014), s nímž bydlela v Praze na Rašínově nábřeží a který o ni na sklonku života pečoval.[15] Ten v roce 2013 také věnoval její obsáhlou fotografickou pozůstalost vč. množství negativů Moravské galerii v Brně.[16]

• Globus smrti
• Osobnosti
• 1968
• Dvojice
• Matějská pouť
• Vietnam
• Vltava
• Porta Portese
• Síla věku
• Deset, dvacet, třicet, už jdu!

• 
  Výstava Dagmar Hochové v Klášteru Dominikánů, 2008
• 
• 
• 
• 
•