Karel Houška

Narodil se 29. května 1833 v Plzni v rodině perníkáře. Vystudoval gymnázium v rodném městě a pražskou právnickou fakultu. Titul doktora práv získal roku 1858. Praxi získával u soudu v Horšovském Týně a jako advokátní koncipient v Chrudimi a Plzni.[3]

Roku 1868 si v Plzni otevřel vlastní advokátní kancelář. Téhož roku byl poprvé zvolen do obecního zastupitelstva. V roce 1882 se stal náměstkem purkmistra,[3] kterým byl (od roku 1874) František Pecháček.[4]

Když Pecháček 4. srpna 1888 zemřel, byl Houška jako náměstek nejprve pověřen prozatímní správou města[4] a 21. srpna zvolen plzeňským purkmistrem 33 hlasy ze 34.[5] Oslava jeho uvedení do funkce se konala ve čtvrtek 23. srpna v tehdejší budově Měšťanské besedy.[6] František Schwarz ve slavnostním projevu připomněl jeho dvacetiletou činnost v komunální politice a vyjádřil naději, že jeho volba posílí české národní snahy v Plzni. Houška v odpovědi poděkoval za důvěru a ujistil přítomné, že bude usilovat o upevnění českého charakteru města, přičemž za hlavní předpoklad všech národních snah považoval rozvoj českojazyčného školství.[7]

V říjnu 1888 na audienci u císaře Františka Josefa I. poděkoval za zřízení české reálky a české průmyslové školy a získal svolení, aby plzeňské muzeum mohlo nést mocnářovo jméno.[8] V prosinci téhož roku vystoupil s krátkým proslovem na banketu k 70. narozeninám F. L. Riegra.[9]

Na sjezdu zástupců samospráv v Praze téhož roku navrhl závěrečnou rezoluci.[10]

V posledních měsících pracoval na úpravě zábělského lesa pro rekreaci plzeňských obyvatel.[3]

Zemřel náhle na mozkovou mrtvici,[11] pohřben byl v Plzni se stejnými obřady, jako necelý rok před ním jeho předchůdce.[12] Nekrolog připomněl jeho vlastenectví, charakternost a usilovnou práci ve prospěch města,[3] které bylo v té době druhé nejdůležitější českojazyčné centrum v Čechách. Současníci litovali, že neměl více času k provedení svých plánů.[10]

Jeho mladší bratr Alois Houška byl r. 1889 generálmajorem ve Lvově.[10] Karel Houška byl švagrem chrudimského podnikatele a politika Václava Saláška.[13]