Kardinál laik

Přesněji řečeno, tito kardinálové nebyli skutečným laiky, protože přijali kněžskou tonzuru a byli tak započteni mezi kleriky.[1] Kromě toho se jim dostalo nižšího svěcení, které jim nebránilo se ženit nebo žít v manželství již uzavřeném. Tato svoboda byla jistě jedním z důvodů, proč se kardinálové, kteří nepřijali vyšší kněžská svěcení nazývají kardinály „laiky“. Časté nedorozumění v otázce kardinálů laiků je založené na předpokladu, že označení „kardinál“ je dalším pořadím v katolické hierarchii po biskupském stupni, kterému předchází stupeň kněžský a jáhenský. Ve skutečnosti pozice kardinála není svěcení, ale znamená vysoké postavení v rámci církve.

Laik právník Teodolfo Mertel byl jmenován kardinálem papežem Piem IX. v roce 1858. Nezůstal však kardinálem laikem dlouho, protože již v témže roce byl vysvěcen na jáhna. Když v roce 1899 zemřel, byl posledním žijícím kardinálem neknězem.[2]

V roce 1968 papež Pavel VI. uvažoval o možnosti jmenovat francouzského katolického filosofa Jacquese Maritaina kardinálem laikem.

Kodex kanonického práva z roku 1917 stanoví, že kardinály mohou být jmenováni pouze kněží nebo biskupové,[3] čímž bylo oficiálně ukončeno historické období, v němž se někteří mohli stát kardinály poté, co přijali jen tonzuru a nižší kněžské svěcení.

Stejná norma se opakuje i v Kodexu kanonického práva z roku 1983 s tím, že ti, kteří ještě nejsou biskupové, musí přijmout biskupské svěcení.[4] Pokud by nějaký kněz, který byl jmenován kardinálem, o to požádal, může však dostat dispens od biskupského svěcení.

Motem proprio Ministeria quaedam z 15. srpna 1972 zrušil papež Pavel VI. obřad tonzury a rozhodl, že podmínkou zařazení do duchovního stavu je přijetí jáhenského svěcení.[5]