Jozue

Narodil se muži z Efrajimova kmene, který se jmenoval Nun, a to někdy mezi 18. a 13. stoletím před naším letopočtem. Jeho původní jméno bylo Hóšea (hebrejsky הוֹשֵׁעַ, „Spasení“), ale jeho učitel Mojžíš ho přejmenoval na Jozue.[2] Byl nejen Mojžíšovým žákem, ale i pomocníkem, který svého mistra ve všem následoval a všude doprovázel – u hory Sinaj, na níž předal Hospodin Mojžíši kamenné desky s desaterem, byl u svého mistra nejblíže ze všech.[3] Na Mojžíšův rozkaz vedl také izraelské bojovníky do bitvy proti Amálekovi a dovedl ji do vítězného konce.[4] Když byl později mezi dvanácti zvědy, coby zástupce kmene Efrajim, vyslán do Kanaánu, aby společně prozkoumali zemi, prokázal velkou odvahu a hlavně víru v Hospodinovu pomoc.[5]

Mojžíš ještě před svou smrtí v Moábské poušti dostal od Hospodina příkaz, aby svým nástupcem jmenoval Jozua, který dovede Hospodinův lid do Země zaslíbené. Po Mojžíšově smrti Hospodin řekl Jozuovi: „Mojžíš, můj služebník, zemřel. Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes Jordán do země, kterou dávám Izraelcům.“[6] Podobně jako převedl Mojžíš za pomoci Hospodina izraelský lid suchou nohou přes Rákosové moře, převedl Jozue izraelský lid suchou nohou přes řeku Jordán.

Později uposlechl Hospodina a zázrakem bez boje dobyl město Jericho, jehož obyvatele, až na Rachab a její rodinu, zcela vyhladil. Svedl i mnoho bitev a dobyl další města, například město Aj. Pomohl ubránit Gibeonity, když na ně zaútočila vojska pěti králů. Bojoval statečně mezi svými válečníky a osobně velel útokům. S poraženými nepřáteli jednal tvrdě, jak bylo v jeho době obvyklé a jak to vyžadoval Bůh Izraelitů. Zajatým králům nechal šlapat na šíji[7] a pak je dal „pobít a usmrtit a pověsit“.[8] Ty, kdo se odmítli vzdát a podvolit dodržování Noachidským přikázáním, nemilosrdně masakroval – dokonce i jejich ženy, děti a někdy i domácí zvířata. Například při dobytí Jericha Izraelité pod vedením Jozua vyhubili ostřím meče jako klaté, až na jednu výjimku, všechno, co bylo ve městě: „muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly.“[9] Z kanaánských obyvatel ušetřil pouze obyvatele města Gibeon, kteří s ním uzavřeli mírovou smlouvu pod záminkou, že jsou z daleka.[10] I Když Jozue tuto lest odhalil, smlouvu neporušil. Gibeonští sice upadli do postavení otroků, ale když bylo město Gibeon napadeno nájezdníky, Jozue jej pomohl ochránit. Právě v bitvě u Gibeonu došlo k jednomu ze slavných biblických zázraků, kdy na Jozuovu přímluvu Hospodin zastavil západ Slunce a prodloužil tak den.[11] Tato zmínka v knize Jozue byla ve středověku i později používána církví pro podporu geocentrismu. Citovali ji přitom jak katoličtí inkvizitoři, tak například Martin Luther, když kritizoval Mikuláše Koperníka a jeho astronomickou teorii.

S pomocí brilantní strategie, neústupné zásadovosti a Božího požehnání Jozue postupně porazil a usmrtil třicet jedna králů a obsadil celou zemi Kanaán. Potom společně s knězem Eleazarem rozdělil zemi losem na dědičné podíly podle izraelských kmenů s výjimkou kmene Lévi. Před svou smrtí svolal starší a představitele národa, aby od nich přijal přísahu, že budou věrně sloužit Hospodinu, svému Bohu. Jozue zemřel ve stáří 110 let a byl pohřben ve městě Timnat-serachu v Efrajimském pohoří.[12] Jozue je považován za prvního tzv. starozákonního soudce. Podle Davida Ganse soudil Jozue syny Izraele „28 let, totiž od roku 2488, ihned po smrti Mojžíše, do roku 2516“[13], počítáno od stvoření světa, což odpovídá létům 1274–1245 před naším letopočtem. Po jeho smrti začal soudit syny Izraele soudce Otníel.