Otníel

Otníel byl podle starozákonního záznamu synem Kenaze. Starším bratrem Kenaze byl Káleb.[2] Vyplývá z toho, že Otníel byl Kálebovým synovcem a pocházel tedy stejně jako jeho strýc z kmene Juda. Otníel dostal za ženu Aksu, která byla dcerou Káleba. Dostal ji za zásluhy o dobytí Kirjat-seferu, později nazývaného Debír, což byla jedna z bitev v procesu postupného podmaňování zaslíbené země.[3]

Jak se v biblickém období soudců mnohokrát později opakovalo, i krátce po zahájení procesu podmaňování Zaslíbené země synové Izraele přestali být věrní Hospodinu, mísili se s pozůstatky národů, které na území zaslíbené země ponechali a sloužili jejich bohům. Hospodin vzplanul hněvem proti Izraelcům a vydal je do rukou krále aramského Dvojříčí, Kúšana Rišatájimského.[4] Avšak synové Izraele začali volat o pomoc. Obrátili se správným směrem – volali o pomoc k Hospodinu. Hospodin jim poskytl zachránce, jímž byl Otníel,[5] na němž spočinul duch Hospodinův. Ten měl Izraelcům pomoci, aby se úspěšně postavili proti aramejskému králi Kúšanovi, který je 8 let utlačoval.[6]

Podle midraše v „Seder olam raba“ Hospodin dopustil útlak Kúšana Rišatájimského kvůli dvěma událostem, jež jsou obsáhleji popsány v 17. až 19. kapitole knihy Soudců. První událost se týkala zbudování Míkovy soukromé svatyně se sochou „tesanou a litou“,[7] kterou příslušníci kmene Dan přemístili do města Lajiš, kde se stala součástí modlářského kultu.[8] Druhá událost se týkala skupinového znásilnění,[9] jehož se dopustili obyvatelé Gibeje z kmene Benjamín.

Podle Davida Ganse Otníelovo soudcovské období spadá do let 2516–2556 od stvoření světa neboli do let 1246–1205 před naším letopočtem.[10] To odpovídá údaji, podle něhož země „žila v míru po čtyřicet let, dokud Otníel, syn Kenazův, nezemřel.“[11] Po smrti Otníela soudil syny Izraele Ehúd.