Jozef Lukačovič

Jozef Lukačovič (15. ledna 1902 Trnava - 17. dubna 1991 Bratislava[1]) byl slovenský a československý římskokatolický kněz, meziválečný politik agrární strany, poválečný funkcionář Demokratické strany a poúnorový předák Strany slovenské obrody, za níž zasedal jako poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění a působil ve Sboru pověřenců.

Jozef Lukačovič, dr. h. c.
Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1946  1964
Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1964  1968
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969  1971
Pověřenec pošt
Ve funkci:
1946  1947
Pověřenec informací
Ve funkci:
1947  ???
Pověřenec techniky
Ve funkci:
1948  ???
Pověřenec stavebnictví
Ve funkci:
1954  ???
Pověřenec spojů
Ve funkci:
???  ???
Stranická příslušnost
Členstvíagrární strana
Demokratická str.
Str. slovenské obrody

Narození15. ledna 1902
Trnava
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí17. dubna 1991 (ve věku 89 let)
Bratislava
Československo Československo
Profesepolitik
Náboženstvíkatolická církev
Oceněníčestný doktor
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Biografie

Studoval základní školu a gymnázium v rodné Trnavě. Maturoval ovšem v červenci 1920 na gymnáziu v Bratislavě. Pak studoval teologii na biskupském semináři v Trnavě, později studoval teologii v Ostřihomi, Vídni a nakonec opět v Trnavě. Původně byl národností Maďarem (byť ovládal slovenštinu), slovenskou národnost přijal až roku 1938. 3. května 1925 byl v Trnavě vysvěcen na kněze. Působil pak jako kaplan na různých místech Slovenska. Od roku 1930 byl duchovním správcem Občanské opatrovny sv. Ladislava v Bratislavě. V roce 1931 zanechal pastorační činnosti a působil jako pedagog. Spoluzakládal Slovenský katolický skauting, kterému po několik let i předsedal. Je uváděn jako autor pozdravu katolických skautů „Na stráž!“, který byl později přejat coby oficiální pozdrav za Slovenského státu. Měl přitom kritický vztah k Hlinkově slovenské ľudové straně a v červnu 1938 na agrárnickém mítinku v Bratislavě měl prohlásit: „keby ľudáci ešte raz usporiadali takú manifestáciu, akú mali v nedeľu, tak by sme proti nim postavili guľomety a všetko by sme vystrieľali“. V roce 1939 byl propuštěn ze služeb ministerstva školství, v období červen-říjen 1941 dokonce vězněn v Ilavě (propuštěn na základě intervence jeho rodiny u prezidenta Tisa) a po zbytek války opět působil jako duchovní.[2]

Po válce vstoupil do Demokratické strany a na jejím 1. celostátním sjezdu v červenci 1945 byl za ni zvolen členem Slovenské národní rady. Po volbách v roce 1946 se stal pověřencem pošt, od roku pověřencem informací. Biskup Pavol Jantausch ho žádal, aby se zřekl této politické funkce, ale Lukačovič neuposlechl. V srpnu 1948 byl proto suspendován z kněžské funkce (v roce 1951 musela být suspendace pod nátlakem státu odvolána).[2]

Na základě výsledků parlamentních voleb roku 1946 byl zvolen do Slovenské národní rady.[3] Opětovně byl za poslance SNR zvolen ve volbách roku 1948[4], ve volbách roku 1954[5] a volbách roku 1960.[6]

Ještě před únorovým převratem se počátkem roku 1948 stal v rámci Demokratické strany členem prokomunisticky orientované frakce, která žádala očistu strany. Kromě něj jí tvořili například Jozef Kyselý nebo Milan Polák. Během samotného převratu byl předákem jednoho z hlavních stranických křídel a členem Akčního výboru, který v Demokratické straně převzal moc a během následujících týdnů ji proměnil na Stranu slovenské obrody coby loajálního spojence komunistického režimu. Až do roku 1968 byl jejím místopředsedou. V roce 1949 patřil mezi skupinu aktivistů Strany slovenské obrody, které komunistický režim zapojil do takzvané Katolické akce, jež měla za cíl rozštěpit katolický tábor na Slovensku a vytvořit v něm prostátní a prokomunistickou frakci. Po volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal pověřencem techniky. V této funkci v roce 1949 pokládal základní kámen budovy nové pošty v Trnavě. Po volbách v roce 1954 se stal pověřencem stavebnictví (později spojů). Po zrušení Sboru pověřenců v roce 1960 o funkce přišel, což těžce nesl. Zasedal ovšem nadále v Slovenské národní radě.[2][7]

Ve volbách roku 1964 byl zvolen za SSO do Národního shromáždění ČSSR za Východoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.[8]

K roku 1968 se profesně uvádí jako náměstek pověřence SNR z obvodu Gelnica.[9] Koncem roku 1968 se zúčastnil debat o finální podobě ústavního zákona o československé federaci. V rozpravě podpořil, aby celostátní parlament bral za vodítko názory republikových národních rad, čímž se přihlásil k modelu volné federace se silnými národními celky.[10]

Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Gelnica). Ve Federálním shromáždění setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.[11]

Během pražského jara roku 1968 patřil v rámci strany k mírně reformnímu křídlu, které požadovalo aktivnější politiku a kritizovalo strnulé poměry před rokem 1968. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa bylo toto křídlo politicky eliminováno a většina jeho představitelů vytlačena z funkcí i ze strany.[12] Lukačovič ovšem politicky přežil. V roce 1969 sice odešel na penzi, ale až do roku 1971 byl poslancem Federálního shromáždění a až do roku 1975 členem předsednictva slovenské Národní fronty. Vyjádřil zájem o účast v prokomunistické katolické organizaci Pacem in terris. Jako příliš zkompromitovaný byl ale odmítnut. Cyrilometodská bohoslovecká fakulta v Bratislavě mu „za zvláštne zásluhy v cirkevnej politike, za príkladnú odbornú prácu a príkladnú výchovu veriacich k ľudskému pokroku a mierovému budovaniu“ udělila roku 1953 čestný doktorát ThDr. h. c. Byl aktivní i jako publicista. Napsal řadu článků a pojednání, v nichž obhajoval oficiální komunistickou ideologii. Jeho pohřeb v Trnavě vedl další prokomunistický aktivista katolického politického tábora Štefan Záreczky.[2]

Odkazy

Reference

  1. Jozef Lukačovič [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky)
  2. Karaba, Rastislav: Výročie kňaza a politika Jozefa Lukačoviča [online]. nzr.trnava.sk [cit. 2012-02-22]. Dostupné online. (slovensky)
  3. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-10]. Dostupné online. (česky)
  4. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-12]. Dostupné online. (česky)
  5. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-10]. Dostupné online. (česky)
  6. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-14]. Dostupné online. (česky)
  7. kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1198, 1327–1328. (česky)
  8. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky)
  9. 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky)
  10. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 525. (česky)
  11. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-22]. Dostupné online. (česky)
  12. kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1325–1326. (česky)

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.