Joseph Joachim

Narodil se v rakouské obci Kittsee (slovensky Kopčany) ležící nedaleko Bratislavy. Byl sedmým z osmi dětí obchodníka s vlnou Julia Joachima a jeho ženy Fanny, která byla maďarsko-židovského původu. Dětství strávil jako člen Židovské obce, jedné z prominentních židovských komunit pod ochranou šlechtické rodiny Esterházy. Byl bratrancem Fanny Wittgensteinové, matky ocelářského magnáta Karla Wittgensteina (mj. zakladatele kladenských oceláren) a babičky filosofa Ludwiga Wittgensteina a klavíristy Paula Wittgensteina.

V roce 1833 se rodina přestěhovala do Pešti a Joseph zde studoval hru na housle u koncertního mistra operního orchestru Stanisława Serwaczyńského. Serwaczyński byl později také učitelem jiného vynikajícího houslisty: Henryka Wieniawského. Od roku 1839 pokračoval Joachim ve studiu na Univerzitě múzických umění ve Vídni pod vedením Misky Hausera, Georga Hellmesbergera a Josepha Böhma. Se svou sestřenicí Fanny Wittgensteinovou pak odjel k dalšímu studiu do Lipska, kde se stal oblíbencem skladatele a dirigenta Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. V Lipsku také poprvé veřejně vystoupil v koncertní síni Gewandhausu s fatasií Otelo skladatele brněnského původu Heinricha Wilhelma Ernsta.

Ve věku necelých třinácti let debutoval v Londýně s houslovým koncertem Ludwiga van Beethovena za řízení Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Koncert se setkal s mimořádným úspěchem. Joachim se pak stal favoritem londýnského publika po celý zbytek jeho kariéry.

Po Mendelssohnově smrti v roce 1847 zůstal Joachim v Lipsku. Učil na konzervatoři a hrál u prvního pultu houslí Gewandhaus orchestru společně s dalším houslovým virtuózem Ferdinandem Davidem. V roce 1848 přišel do Výmaru Franz Liszt s touhou obnovit pověst města jako německých Athén. Obklopil se mladými avantgardními umělci, kteří byli v opozici vůči lipským konzervativním kruhům. Joachim byl mezi prvními. Sloužil Lisztovi jako koncertní mistr a po několik let vyznával Lisztovu „psychologickou hudbu“, jak ji sám nazval. V roce 1852 se s touto tzv. Novou německou školou, reprezentovanou kromě Liszta také Hectorem Berliozem, Richardem Wagnerem a jejich následovníky, rozešel a přestěhoval se do Hanoveru. Zde se také setkal s dvacetiletým, tehdy ještě zcela neznámým, skladatelem Johannesem Brahmsem. Brahms udělal na Joachima hluboký dojem. Doporučil ho Robertovi a Claře Schumannovým a postupně vzniklo mezi nimi hluboké přátelství.

Joseph Joachim s manželkou

Doba strávená v Hanoveru byla nejplodnějším obdobím jeho skladatelské činnosti. Od té doby až do konce své kariéry často koncertoval s Clarou Schumannovou. V Londýně byl častým hostem „Populárních koncertů“ komorní hudby. V roce 1898 a později v letech 1901–1904 zde vystupoval také ve smyčcovém kvartetu (Joseph Ries – 2. housle, J. B. Zerbini – viola a Alfredo Piatti – violoncello). George Bernard Shaw napsal, že Populární koncerty přispěly k rozšíření a zlepšení hudebního vkusu Anglie.

Joachim vedl čilou korespondenci jak s Clarou Schumannovou, tak s Brahmsem. Brahms velmi oceňoval Joachimovy připomínky k jeho novým skladbám, zejména pak při instrumentaci svého 1. klavírního koncertu. V roce 1860 společně publikovali manifest proti progresivní hudbě Nové německé školy. Tento manifest sice získal několik spolupodpisů, ale setkal se také s odporem zejména u příznivců Richarda Wagnera.

10. května 1863 se Joachim oženil s altistkou Amalií Schneeweissovou (uměleckým jménem Amalie Weiss) (1839–99), která se vzdala operní kariéry a porodila mu šest dětí. Dále však účinkovala v oratoriích a písňových recitálech. V roce 1865 vystoupil ze služeb hanoverského krále na protest proti tomu, že intendant opery odmítl prodlooužit smlouvu jednomu z orchestrálních hráčů z důvodu jeho židovského původu. V roce 1866 se Joachim přestěhoval do Berlína, kam byl pozván, aby pomohl vybudovat nové oddělení Královské hudební akademie. Stal se ředitelem Hochschule für ausübende Tonkunst (Vysoké školy reprodukčního umění). V Berlíně pak setrval až do své smrti.

V roce 1869 založil Joachimovo smyčcové kvarteto ve složení Karel Halíř (2. housle), Emanuel Wirth (viola) a Robert Hausmann (violoncello), které si rychle získalo pověst vrcholného evropského kvarteta.

Joachimovo kvarteto. Zleva doprava:Robert Hausmann (violoncello), Josef Joachim (1. housle), Emanuel Wirth (viola) a Karel Halíř (2. housle)

V roce 1884 se Joachim rozešel se svou ženou, neboť měl podezření, že Amalie má poměr s hudebním vydavatelem Fritzem Simrockem. Brahms, který si byl jist, že toto podezření je neopodstatněné, napsal Amalii sympatizující dopis, který ona později použila při rozvodovém řízení. To vedlo k ochlazení vztahu mezi Joachimem a Brahmsem. Ke smíření došlo až o několik let později u příležitosti provedení Brahmsova Koncertu a-moll pro housle a violoncello, který Brahms věnoval jeho prvním sólistům: Josephu Joachimovi a Robertu Hausmanovi.

V roce 1899 byl pozván, aby se stal prezidentem nově ustaveného hudebního sdružení Oxford & Cambridge Musical Club v Londýně. V této funkci zůstal až do své smrti.

17. srpna 1903 nahrál, jako jeden z prvních hudebních umělců, 5 gramofonových desek pro firmu The Gramophone & Typewriter Ltd. Tyto nahrávky jsou důležitým svědectvím o interpretačním stylu houslové hry 19. století.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joseph Joachim na anglické Wikipedii.

• Adolph Kohut: Josef Joachim. Ein Lebens- und Künstlerbild. Festschrift zu seinem 60. Geburtstage, am 28. Juni 1891, Berlin: A. Glas, 1891.
• Johannes Joachim and Andreas Moser (eds.): Briefe von und an Joseph Joachim, 3 vols., Berlin: Julius Bard, 1911–1913
• Andreas Moser (ed.): Johannes Brahms im Briefwechsel mit Joseph Joachim, 2nd ed., Berlin: Deutsche Brahms-Gesellschaft, 1912.
• Letters From and To Joseph Joachim, selected and translated by Nora Bickley with a preface by J. A. Fuller-Maitland, New York: Vienna House, 1972.
• Andreas Moser: Joseph Joachim: Ein Lebensbild, 2 vols. Berlin: Verlag der Deutschen Brahms-Gesellschaft, vol. 1: 1908; vol. 2: 1910.
• Andreas Moser: Joseph Joachim: A Biography, translated by Lilla Durham, introduction by J. A. Fuller Maitland, London: Philip Wellby, 1901.
• J. A. Fuller-Maitland: Joseph Joachim, London & New York: John Lane, 1905.
• F. G. E.: "Joseph Joachim", The Musical Times, 48/775 (September 1, 1907): 577–583.
• Hans Joachim Moser: Joseph Joachim, Sechsundneunzigstes Neujahrsblatt der Allgemeinen Musikgesellschaft in Zürich, Zürich & Leipzig: Hug & Co., 1908
• Karl Storck: Joseph Joachim: Eine Studie, Leipzig: Hermann Seemann Nachfolger, n.d.
• Siegfried Borris: "Joseph Joachim zum 65. Todestag", Oesterreichische Musikzeitschrift XXVII (June 1972): 352–355.
• Barrett Stoll: Joseph Joachim: Violinist, Pedagogue, and Composer, Ph.D. Diss., Univ. of Iowa, 1978.
• Brigitte Massin: Les Joachim: Une Famille de Musiciens, Paris: Fayard, 1999. ISBN 2-213-60418-5
• Otto Biba: "'Ihr Sie hochachtender, dankbarer Schüler Peppi' Joseph Joachims Jugend im Spiegel bislang unveröffentlicher Briefe", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 200–204.
• Beatrix Borchard: Stimme und Geige: Amalie und Joseph Joachim, Biographie und Interpretationsgeschichte, Wien, Köln, Weimar, Böhlau Verlag, 2005.
• Beatrix Borchard: "Groß-männlich-deutsch? Zur Rolle Joseph Joachims für das deutsche Musikleben in der Wilhelminischen Zeit", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 218–231.
• Dietmar Shenk: "Aus einer Gründerzeit: Joseph Joachim, die Berliner Hochschule für Musik und der deutsch-französische Krieg", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 232–246.
• Ute Bär: "Sie wissen ja, wie gerne ich, selbst öffentlich, mit Ihnen musicire! Clara Schumann und Joseph Joachim", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 247–257.
• Gerhard Winkler (ed.): "Geigen-Spiel-Kunst: Joseph Joachim und der 'Wahre' Fortschritt", Burgenländische Heimatblätter, vol. 69, nr. 2, 2007.
• Robert W. Eshbach: "Der Geigerkönig: Joseph Joachim as Performer", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 205–217.
• Robert W. Eshbach: "Verehrter Freund! Liebes Kind! Liebster Jo! Mein einzig Licht. Intimate letters in Brahms's Freundeskreis", Die Tonkunst, vol. 2, nr. 2, April 2008, 178–193.
• Robert W. Eshbach: "Joachims Jugend", Die Tonkunst, vol. 5, nr. 2, April 2011, 176–190.
• Robert W. Eshbach: "Joachim's Youth – Joachim's Jewishness", The Musical Quarterly, vol. 94, no. 4, Winter 2011, 548–592
• Margaret Campbell: The Great Violinists, Doubleday, Garden City, New York, 1981
• Berthold Litzmann: Clara Schumann: An Artist's Life based on material found in Diaries and Letters, Translated from the fourth German edition by Grace E. Hadow, MacMillan, London, 1913.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Joseph Joachim na Wikimedia Commons
• Stránka věnovaná životu a hudbě Josepha Joachima
• Skladatelův podpis a rukopis
• Stručná biografie
• Volně přístupné partitury děl od Josepha Joachima v projektu IMSLP