Paul Wittgenstein

Během svého pobytu v ruském zajateckém táboře v Omsku na Sibiři se Paul Wittgenstein rozhodl pokračovat v kariéře pianisty. Přes dánského velvyslance odeslal dopis svému učiteli Josefu Laborovi, ve kterém ho požádal o zkomponování klavírního koncertu pro levou ruku. Labor byl v té době už slepý, nicméně rychle odpověděl, že už na jednom kuse začal pracovat. Po skončení války začal Wittgenstein ještě usilovněji studovat hru na piano, sám začal skládat skladby pro levou ruku a začal se učit kompozici od Labora. Opět začal koncertovat a stal se dobře známým a velmi populárním. Oslovil tedy slavnější skladatele, aby mu napsali skladby, které by mohl se svým handicapem hrát. Skládali pro něj Benjamin Britten, Paul Hindemith, Alexandre Tansman, Erich Wolfgang Korngold, Sergej Prokofjev, Franz Schmidt, Sergej Bortkiewicz a Richard Strauss. Nejznámější práce pro něj se ale stal Klavírní koncert pro levou ruku, který mu napsal Maurice Ravel. Wittgenstein si ale pro premiéru tohoto koncertu upravil partituru, čímž Ravela značně popudil. Dokonce tak, že ti dva se pak už nikdy neusmířili.[3]

Wittgenstein nehrál všechny klavírní věci, které vznikly z jeho popudu. Prokofjevovi například oznámil, že nerozumí jeho 4. klavírnímu koncertu, ale že až mu porozumí, bude ho hrát. Nikdy se tak ale nestalo.[4] Později Wittgenstein prohlásil: „Ačkoli byl Prokofjevův koncert složen na mou objednávku, ještě jsem ho nehrál. Vnitřní logika tohoto koncertu mi zatím není jasná. Takový koncert samozřejmě nemohu hrát dokud tomu tak nebude.”[5] Odmítl také Hindemithovu Klavírní hudbu s orchestrem Op. 29 — partituru k ní schoval v jedné své studii, kde zůstala skryta až do smrti Wittgensteinovy manželky v roce 2002 (tedy 39 let po Hindemitově smrti).[6] Takovýto přístup si mohl dovolit díky exkluzivním právům, která mu tato díla připisovala. V jednom svém dopise z roku 1950 Wittgenstein píše:[7]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Paul Wittgenstein na Wikimedia Commons