Josef Vratislav Monse

Josef Vít Monse se narodil jako osmé z devíti dětí Jana Karla Monseho a Anny Monse (rozené Moudrá). Rodina žila v domě číslo osm na rynku v Novém Městě na Moravě.[3] Monse také chodil do školy v Novém Městě. Jeho otec zemřel, když měl čtrnáct let, načež jej strýc, jménem taktéž Josef Monse, poslal na studium do jezuitského gymnázia v Telči. Po čtyřech letech pak odešel do Prahy, kde studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Zde byl promován mistrem svobodných umění.[4] Tou dobou se již začíná rozvíjet Monseho vlastenecké nadšení a prohlubuje se jeho zájem o historii a právo českých zemí.[4]

Po ukončení studií v Praze se Monse vydal do Vídně, kde studoval na Právnické fakultě Vídeňské univerzity. V roce 1762 obhájil svou disertaci a stal se doktorem obojího práva. Ve Vídni Monse publikoval svou disertační práci (latinsky), oženil se, a také se naučil italsky.[4]

Právnická fakulta Univerzity Palackého pořádá každoroční odbornou konferenci Monseho olomoucké právnické dny

V roce 1764 se Monse přestěhoval do Olomouce, kde se stal advokátem při městském, konsistorním i manském soudu. V roce 1768 pak přijal místo profesora veřejného, přirozeného a lenního práva na olomoucké univerzitě s platem 900 zlatých ročně; pokračoval však také ve své advokátní praxi.[5]

Po smrti profesora Josefa Antonína Sommera v roce 1774 po něm také na nějakou dobu převzal přednášky římského a kanonického práva.[4] Téhož roku[3] si také změnil jméno z Vít na Vratislav, symbolicky tak vyjadřuje své životní heslo "Vraťte starou slávu otčině!"[4] [6]

Dříve prováděli výuku kanonického práva jezuité odděleně na Teologické fakultě. Od roku 1771 byla však svěřena světským profesorům. Ti měli v běžných hodinách práva přibližně 50 studentů, přičemž na hodiny kanonického práva se k nim přidávalo na 300 studentů teologie. Tou dobou se již z Monseho stal zavilý stoupenec osvícenských myšlenek a ve svých přednáškách horlivě obhajoval Josefiánské reformy. To samozřejmě vyvolávalo odpor teologů, který se dále vystupňoval v důsledku Monseho publikační činnosti.[4] Klér proti Monsemu poštvával chudinu, šíře pomluvy, že Monsemu při přijímání vypadla hostie z úst a že jako boží trest za jeho učení vyhořela v okolí Olomouce vesnice.[5]

Zloba teologů nabrala na vrcholu poté, co Monse publikoval dílo anonymního francouzského autora z přelomu 13./14. století "Rozmluva mezi klerikem a vojákem o důstojnosti papežské a královské" (latinsky: Dialogus inter clericum et militem supra dignitate papali et regia). Tento spis Monsemu poslal jeho bývalý student, premonstrát louckého kláštera ve Znojmě, který jej našel v knihovně. Monse spis přeložil, přidal k němu předmluvu a komentář a vědom si choulostivosti tématu i přes pětsetleté stáří spisu, na konci dodal: "Prospěti chci. Ne drážditi." Tento dodatek příliš nepomohl. Spis vyvolal vlnu tvrdé nenávistné kritiky kléru nejen z Olomouce, ale také z Prahy a Vídně. Současně však Monseho myšlenky nahrazení církevních institucí sekulárními institucemi státními byly vřele přijaty u panovnického dvora, díky čemuž se Monse udržel na místě právnického profesora, nemohl však již dál vyučovat právo kanonické.[4]

I přes rozpuštění Jezuitského řádu v roce 1773 si církev, k značné nelibosti panovníka, udržela silný vliv na olomouckou univerzitu. Panovník pak v roce 1778 využil nedostatky v řízení univerzity kancléřem baronem Františkem Šubířem z Chobyně jakožto důvod k přesunu univerzity z dosahu církevních institucí, do Brna. Současně s přesunutím došlo k ustavení Právnického direktoria (doposud na Univerzitě byla Profesura práva), jehož ředitelem se stal Monse. Monse se také v důsledku přesunu musel vzdát advokátní činnosti. V Brně začal Monse publikovat práce o historii Moravy, nyní již německy.

V roce 1780 byl Monse jmenován rektorem Univerzity; ve své inaugurační řeči se věnoval historii Moravy. V prosinci téhož roku byl také povýšen do šlechtického stavu, s titulem Josef Vratislav, šlechtic z Monse.[5] I přes tyto úspěchy, nebo možná spíše v jejich důsledku, zůstal Monse hlavním terčem katolické reakce.[4] V roce 1780 Monse začal přednášky o historii Moravy podle Knihy Tovačovské autora Ctibora Tovaškovského z Cimburka (1438-1494). Historii Moravy začal také sám sepisovat, avšak v této práci se dostal pouze k roku 1306.[5]

Monse se stal členem učených společností v Hesse-Homburgu (1780), Burghausenu (1782) a v Praze (1785).[7] [5] Byl také v častém kontaktu s dalšími osobnostmi osvícenství a národního obrození, jako například s Rieggerem, F. M. Pelclem, G. Dobnerem, a zejména s Josefem Dobrovským.[5]

V roce 1782 první olomoucký arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee prosadil navrácení univerzity zpátky do Olomouce. Současně však panovník Josef II. rozhodl, že univerzity budou pouze v Praze, Vídni a Lvově, v důsledku čehož byla olomoucká univerzita degradována na lyceum (podobně jako například univerzity v Innsbrucku nebo Štýrském Hradci). Zpátky v Olomouci začíná Monse publikovat v českém (moravském) jazyce. Současně také dochází k založení stolice vlasteneckého (=moravského) práva a moravských právních dějin; tato stolice však byla zrušena o čtyři roky později.[3] Mezitím se v roce 1784 z Direktoria stala Právnická fakulta.

Monseho zdraví se postupně zhoršovalo, v roce 1792 přestal vyučovat.

Přetrvávající problémy s katolickou reakcí stejně jako zdravotní problémy vedly také k postupnému útlumu publikační činnost. Monse zemřel 6. března 1793 v Olomouci, s jeho smrtí byly ukončeny také přednášky o moravském právu a historii.[3]

• Tabula juris publici marchionatus Moraviae („Soupis veřejných práv markrabství Moravského“). Olomouc 1776
• Dissertatio Suppeditata ad historiam litterariam Moraviae („Stručné pojednání o literárních dějinách Moravy“). Olomouc 1777
• Infulae doctae Moraviae („Učení biskupové moravští“). Brno 1779
• Geschichte des Schulwesens in Mähren („Dějiny školství na Moravě“). 1780
• Versuch einer kurzgefassten politischen Landesgeschichte des Markgrafthums Mähren („Stručné politické dějiny markrabství Moravského.“) Olomouc 1783
• Leitfaden über die Vorlesungen der Landesgesetze des Markgrafthums Mähren („Rukověť k přednáškám o zemských zákonech markrabství Moravského.“ Olomouc 1783,
• Carl von Eckartshausen, Odkryté Tagnosti Cžarodegnjckých Kunsstů k Weystraze a Wyvčowánj obecnjho Lidu o Powěrách a sskodliwých Bludech Sepsané w německé Ržeči od Pána z Eckartshausen. Do morawskýho Gazyka přeložil Vpřjmný Milownjk swé Wlasti [=J. V. Monse]. Olomouc 1792.
• Cadet de Vaux, Ponawržení prostředkůw k umenšení nezdrawí takowých příbytkůw, které rozwodnění podrobené byly. Olomouc 1785.

• Fiala Jiří, Josef Vratislav Monse. – In: Historiografie Moravy a Slezska, sv. 1. Olomouc 2001, s. 33–50. ISBN 80-244-0103-7
• Fiala Jiří – Nováková Martina, Moravský osvícenec Josef Vratislav Monse (1733–1793). Olomouc 2003.
• Kareš Martin, Potomci národního buditele Josefa Vratislava šlechtice z Monse (1733–1793). – In: Genealogické a heraldické listy, roč. 39, č. 1 (2019), s. 2–10
• Kružík Miroslav, Josef Vratislav Monse - dvě výročí moravského historiografa, Vlastivědný sborník Západní Morava 7 (2003)
• Ottův slovník naučný, heslo Monse, Josef Vratislav. Sv. 17, str. 564
• Žák Karel, Národní buditel PhDr. a JUDr. Jos. Vratislav šl. Monse, univer. prof., rodák Novoměstský, Nové Město na Moravě 1935

• Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis
• Franz Samuel Karpe
• Karel Ferdinand Irmler
• Kryštof Josef Hollandt
• Johann Heinrich Bösenselle
• Josef Dobrovský
• Josefinismus
• Seznam rektorů olomoucké univerzity
• Právnická fakulta Univerzity Palackého

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Vratislav Monse na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Vratislav Monse
• Encyklopedie „Kdo byl kdo v našich dějinách“, heslo Monse, Josef Vratislav