Josef Pieper

Josef Pieper studoval filosofii, práva a sociologii v Münsteru a Berlíně (promoce 1928), čtyři roky byl asistentem ve Výzkumném ústavu sociologie a nauky o organizaci v Münsteru, poté žil přes deset let jako spisovatel na volné noze. 1946 jmenován profesorem filosofie v Essenu; tam působil i po jmenování řádným profesorem filosofické antropologie na univerzitě v Münsteru, kde přednášel až do své smrti. Byl hostujícím profesorem v Berlíně, na univerzitě Notre Dame v Indianě a na Stanfordově univerzitě v Kalifornii. Během života obdržel řadu cen a čestný doktorát teologie. Jeho knihy se vyznačují vynikajícím stylem a srozumitelností; byly přeloženy do patnácti jazyků.[1]

Velká část Pieperova díla je věnována interpretaci Tomáše Akvinského; Pieper nesleduje tolik Tomáše jako historickou postavu, ale spíše jeho myslitelský postoj, který je podle něj aktuální i dnes,[2] a to zejména snahou spojit rozum s vírou, přirozené vědění se zjevenou pravdou, aniž by se jedno kvůli druhému zkracovalo nebo zkreslovalo.[3] Pieper vykládá zejména Tomášovu etiku, ontologii a nauku o pravdě. Základem Tomášovy etiky nejsou podle něj přikázání a povinnosti, nýbrž ctnosti, tj. způsoby zdařilé lidské existence, plného uskutečnění lidských možností. Ve srovnání se školským tomismem Pieper u Tomáše jasněji vidí i "negativní filozofii", tj. přesvědčení, že skutečnost přesahuje všechny pojmy a představy a vposledku je neuchopitelná.

Druhá hlavní větev Pieperova díla je věnována obraně filozofie a filozofického života – života, který je otevřen otázkám po posledních příčinách a nespokojuje se s věděním o tom, co lze ovládnout a použít. Jeho práce o tomto tématu mají kritický náboj; jsou obranou volného času, slavení, hry a kultu a varují před tendencí moderní společnosti stát se totálním světem práce.

Pieper se příležitostně označoval za žáka Romana Guardiniho; celý život se vyrovnával s Platónovými dialogy, podle kterých napsal i několik televizních her.[4] Byl rovněž uznávaným znalcem francouzského existencialismu.

• "Smyslem volného času není, abych mohl pracovat déle, ale abych i v pracovní funkci, která mě omezuje na určitý aspekt reality a činí si nárok jen na jeden určitý díl mé duše, přesto zůstal člověkem, to znamená, abych si rozuměl a realizoval se jako bytost, která je zaměřena na celek skutečnosti."[5]

• "Ctnost je "dovršená schopnost" člověka jako duchovní osoby; a spravedlnost, statečnost a uměřenost dosáhnou ... svého "dovršení" teprve tehdy, když se zakládají na moudrosti, to znamená na "dovršené schopnosti" správného rozhodování vůbec."[6]

• "Theoria existuje jen tehdy, pokud člověk neoslepl vůči tomu udivujícímu faktu, že něco jest. Neboť filozofický údiv se nerozněcuje na tom, co "tu ještě nikdy nebylo", na abnormálním a senzačním; na tom jen otupělé myšlení zakouší jakousi náhražku pravého údivu. Kdo k údivu potřebuje něco neobvyklého, dokazuje tím, že ztratil schopnost dát správnou odpověď na podivuhodnost bytí."[7]

• Grundformen sozialer Spielregeln (Základní formy sociálních pravidel hry), 1933
• Was heisst philosophieren? (Co znamená filozofovat?), 1948
• Wahrheit der Dinge (Pravda věcí), 1948
• Musse und Kult (Prázdeň a kult), 1949
• Über das christliche Menschenbild (O křesťanském obrazu člověka), 1950
• Was heisst akademisch? (Co znamená "akademický"?), 1952
• Philosophia negativa, 1953
• Glück und Kontemplation (Štěstí a kontemplace), 1957
• Thomas von Aquin - Leben und Werk (Tomáš Akvinský – život a dílo), 1958, 1968
• Kümmert euch nicht um Sokrates (Nestarejte se o Sókrata, tři televizní hry) 1966
• Scholastik (Scholastika), 1960
• Zustimmung zur Welt (Přitakání ke světu), 1962
• Was heisst sakral? (Co znamená "sakrální"?), 1988
• Göttlicher Wahnsinn (Božské šílenství), 1989