Josef Hlavička

Mládí prožil na Brněnsku. V roce 1928 vstoupil do československého Komsomolu, v roce 1930 se stal členem KSČ. Vyučil se instalatérem, pracoval jako krajský tajemník Komsomolu a byl členem Krajského výboru KSČ. Za své politické aktivity byl za první republiky vězněn. Za druhé světové války byl aktivní v komunistickém odboji. V roce 1944 ho zatklo gestapo a byl odsouzen k smrti. Vykonání rozsudku unikl díky konci války. [2]

Dlouhodobě se angažoval v odborovém hnutí. Od roku 1948 byl členem a v letech 1963–1969 i tajemníkem Ústřední rady odborů. V letech 1965–1968 byl i členem generální rady Světové odborové federace. V letech 1970–1976 působil na postu předsedy České odborové rady. V roce 1964 mu byl udělen Řád práce, v roce 1973 Řád Vítězného února a roku 1974 Řád republiky.[3]

Jeho politická kariéra vyvrcholila za normalizace. 14. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. 15. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil.[3]

Po provedení federalizace Československa usedl do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Mandát nabyl až dodatečně v březnu 1971 po jedné z vln čistek po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Do federálního parlamentu ho nominovala Česká národní rada, v níž rovněž zasedl v té době (prosinec 1970). V té době působil jako předseda České rady odborových svazů. V oficiálním zdůvodnění jeho nástupu do ČNR se uvádí: „v období let 1968 – 1969 stál důsledně na pozicích marxismu-leninismu“. Ve FS setrval do konce funkčního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.[4][5]

Dlouhodobě pak působil v České národní radě. Mandát v ní obhájil ve volbách roku 1971 a volbách roku 1976. Zasedal zde až do své smrti v lednu 1981.[6][7]