Josef Haken

Absolvoval školu v rodných Markvarticích a od roku 1892 navštěvoval měšťanskou školu v Sobotce. V období let 1896–1900 vystudoval na učitelském ústavě v Jičíně, kde složil maturitu. Působil jako učitel. Nejprve získal v roce 1901 místo na škole v Sobotce, ale po třech měsících o práci přišel. Při nemožnosti najít zaměstnání nastoupil v Liberci jako dobrovolník do armády. Po roce 1902 byl opět pedagogem v Sobotce a od roku 1903 učil na různých školách v rodném regionu. Byl aktivní v učitelských organizacích a byl členem ateistického sdružení Volná myšlenka.[3][4]

Od roku 1906 se politicky angažoval jako člen sociální demokracie. Okolo roku 1910 začal přispíval do regionálního sociálně demokratického tisku, zejména do Polabského obzoru, Pochodně a Volnosti. V období let 1909–1911 je uváděn coby delegát na sjezdech sociální demokracie. V červenci 1912 se stal předsedou okresní organizace sociální demokracie v Jičíně. Kvůli svým politickým názorům byl jako učitel opakovaně překládán. V letech 1910–1920 učil v Třtěnicích u Jičína. V době první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě. Roku 1915 byl odvelen na srbskou frontu, v roce 1916 bojoval na italské frontě. V červenci 1917 absolvoval v Jablonci nad Nisou důstojnický kurz a byl následně odvelen do Uherska a Rumunska. Během válečných let se v rámci sociálně demokratické strany profiloval jako odpůrce národního křídla strany, které reprezentovali Gustav Habrman, Rudolf Bechyně nebo Luděk Pik. Jeho protivníci ho osočovali z prorakouského postoje. Po vzniku Československa zastupoval sociální demokracii v okresní správní komisi v Jičíně. Při rozkolu ve straně se přidal k levici.[3]

V parlamentních volbách v roce 1920 získal mandát v Národním shromáždění za sociální demokraty. V říjnu se podílel na vzniku samostatného poslaneckého klubu sociálně demokratické levice a byl jeho jednatelem. Podílel se i na organizování generální stávky v prosinci 1920. Roku 1921 přešel do nově vzniklé komunistické strany, v jejímž poslaneckém klubu byl jednatelem, od roku 1925 předsedou. V rámci komunistického hnutí se profiloval radikálně. Kritizoval i Bohumíra Šmerala, který podle něj váhal s jasným příklonem k revoluční levici.[3] V parlamentních volbách v roce 1925 poslanecký mandát obhájil.[5]

Jako představitel levicového křídla komunistické strany uspěl na II. sjezdu KSČ. 11. listopadu 1924 byl zvolen předsedou strany a politickým tajemníkem KSČ. Funkci zastával do listopadu 1926. Od 11. listopadu 1924 do roku 1926 také vykonával funkci předsedy výkonného výboru KSČ. Později zasedal až do roku 1936 v ÚV KSČ. Kromě toho byl od 11. listopadu 1924 do 14. dubna 1936 členem politbyra ÚV KSČ a od 11. listopadu 1924 do 29. září 1925 i členem orgbyra, následně do listopadu 1926 členem sekretariátu ÚV KSČ.[3] Roku 1925 se angažoval proti pravicovému křídlu Josefa Bubníka, jenž byl se svými stoupenci vyloučen ze strany. Na konci roku 1926 Haken odjel do Moskvy a objevil se v exekutivě Komunistické internacionály. 9. dubna 1927 se stal členem ústředního sekretariátu KSČ a byl jím do podzimu 1928. Do vysokých stranických funkcí se vrátil roku 1929 v souvislosti s nástupem skupiny okolo Klementa Gottwalda,[6] ačkoliv sám nepatřil mezi lidi blízké Gottwaldovi. Haken řídil jednání V. sjezd KSČ roku 1929, na kterém Gottwald ovládl stranu.[3]

V parlamentních volbách v roce 1929 získal za komunisty senátorské křeslo v Národním shromáždění. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1935. V senátu setrval do roku 1936, kdy na funkci rezignoval. Nahradil ho Václav Vacek.[7][8]

Podle údajů k roku 1925 byl bytem v Praze na Žižkově.[9]

Důvodem k rezignaci na senátorský mandát byla těžká nemoc, trpěl revmatismem. I díky tomu byl ušetřen pronásledování za nacistické okupace, ačkoliv byl sledován gestapem.[4][3]

V poválečném období se již aktivněji politicky neangažoval. Komunistický režim po roce 1948 a po jeho smrti roku 1949 mu ovšem projevoval úctu. Urna s jeho popelem byla uložena v Národním památníku na Vítkově. Koncem 80. let se plánovalo, že budovaná stanice pražského metra ponese jméno Hakenova. Byla ovšem uvedena do provozu v roce 1990, již pod jménem Invalidovna.[3]