Josef Vajs

Středoškolské studium zahájil na malostranském gymnáziu (1877), dokončil jej na Akademickém gymnáziu (1881–1885), kde byl přijat do arcibiskupského konviktu. Následně studoval v Římě bohosloví (1885–1890), na kněze byl vysvěcen 21. prosince 1889.[2] Po návratu z Říma působil v duchovní správě, ale vzdělával se dále ve slovanské filologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze jako mimořádný posluchač u profesorů Jana Gebauera a Františka Pastrnka.[3]

V popředí jeho studijního zájmu stály staroslověnština a cyrilometodějský odkaz, po pravidelných prázdninových návštěvách (1897–1901) a čtyřleté vědecké práci (1902–1906) na ostrově Krku zpočátku charvátské, posléze veškeré hlaholské písemnictví. V roce 1901 z jeho podnětu založil krčský biskup Dr. Antonín Mahnić Staroslověnskou akademii (Academie Palaeoslovenica Veglensis), kde v následujících letech vydal řadu komentovaných původních hlaholských textů v edici Glagolitica.[4]

V roce 1911 na FF UK získal doktorát filozofie, habilitoval na teologické fakultě Karlovy univerzity, na níž působil od 13. 5. 1912 jako docent, 7. 5. 1918 byl jmenován mimořádným a 25. 7. 1919 řádným profesorem staroslověnského překladu Písma svatého a slovanské liturgie. Přednášel až do roku 1937, kdy odešel na odpočinek.[3]

V průběhu své pedagogické, pastorační, ediční, publicistické, překladatelské a badatelské činnosti absolvoval další četné studijní pobyty v zahraničí (mj. Řím, Záhřeb, Ljubljana, Paříž, Vídeň, Londýn, Oxford, Soluň, Cařihrad),[5] spojené s intenzivním bádáním v knihovnách a archivech i rozsáhlou přednáškovou činností, aktivně se zúčastnil tří byzantologických a dvou slavistických sjezdů.[6] Byl iniciátorem slavení pěti svátků hlavních českých patronů (Jan Nepomucký, Prokop, Cyril a Metoděj, Ludmila, Václav[3]) hlaholskou mší v Čechách a na Velehradě, k nimž vydal příslušné liturgické texty[7] s partiturami hudebních skladatelů Karla Douši, Josefa Bohuslava Foerstra a Antonína Jandy.[3] Zemřel 2. listopadu 1959 v Praze a je pochován v hrobce proboštů kolegiátní kapituly Všech svatých na Vyšehradském hřbitově.

• Člen České akademie věd a umění (mimořádný 31. 10. 1928, řádný člen od 25. 11. 1936)[8]
• Mimořádný člen Královské české společnosti nauk (od 8. 1. 1919)[8]
• Čestný člen Slovanského ústavu v Praze
• Dopisující člen Jihoslovanské akademie
• Dopisující člen Staroslověnské akademie na Krku
• Čestný doktorát teologie udělený papežem Benediktem XV.
• Papežský prelát (Msgre.) jmenovaný papežem Piem XI. po vydání Evangeliáře Assemanova
• Čestný kanovník katedrálních kapitul v Záhřebu, Splitu a na Krku
• Konsistorní rada pražské arcidiecéze
• Kanovník senior kapituly Všech svatých na Hradě pražském[9]

Rozsáhlá vědecká a publikační činnost prof. Josefa Vajse byly převážně zaměřeny na paleoslovenistiku se specializací na hlaholské písemnictví v aspektu textologickém, gramatickém, lexikologickém i paleografickém, slovanskou liturgii a cyrilometodějské překlady Bible. Jeho reprezentativní bibliografie z pera prof. Josefa Kurze obsahuje 226 položek z oboru slovanské filologie a liturgie (z toho 30 knižních titulů) a 39 prací z oblasti teologické a náboženské.[10] Od roku 1912 spolupracoval na přípravě a tvorbě Českého slovníku bohovědného (vycházel 1912–1932), v letech 1930–1938 spoluredigoval Časopis katolického duchovenstva, ke konci života stál u zrodu velkého čtyřsvazkového Slovníku jazyka staroslověnského (Lexicon linguae palaeoslovenicae) jako předseda přípravné komise Slovanského ústavu (1948–1952).