Josef Bartuška

Absolvoval obecnou školu v Úsilném a poté studoval na státní reálce v Českých Budějovicích. Z kvarty přešel roku 1913 na Státní koedukační učitelský ústav, kde 1917 maturoval. Působil pak jako učitel v Českých Budějovicích, Borovanech, Úsilném, Chotýčanech, Libníči. Roku 1924 byl přeložen na menšinovou školu v Českých Velenicích a na Vitorazsku působil do roku 1930, než byl přeložen na malou českobudějovickou předměstskou školu ve Vrátu. V roce 1942 byl jmenován řídícím učitelem na obecné škole v Rudolfově, kde působil až do důchodu 1959. Zemřel v Rudolfově roku 1963.[2]

Roku 1930 založil v Českých Budějovicích umělecké sdružení Kontakt, kde kromě Josefa Bartušky působili Oldřich Nouza, J. Kotrlý, Richard Lander a Miroslav Haller. Bartuška pak v létě 1931 založil umělecké avantgardní sdružení Linie a stal se šéfredaktorem časopisu Linie, který vycházel až do června 1938. Jako pedagog se za války a v poválečných letech věnoval výtvarné výchově svých žáků, z nichž někteří získali mezinárodní uznání.[3]

Od počátku 20. let Josef Bartuška publikoval básně v novinách a časopisech Pramen, Niva, Republikán, Apollon, Kormidlo, Archa, Cesta, Pramen, Host, Jih, Tvar, Národní listy a vydával, většinou vlastním nákladem, útlé sbírky básní. Jeho básnická i výtvarná tvorba byla inspirována Devětsilem a meziválečnou avantgardou.

Na konci 20. let se přiklonil k abstrakci a vydal společně s Oldřichem Nouzou Manifest imaginerního prostoru (Sdružení 2, 1931), obsahující abstraktní linorytové ilustrace, a dvě knihy básní a kreseb: Infinitivy (výkřiky, vůně, šelesty, resonance), 1929, s obálkou ovlivněnou futurismem, a Kornout (neperiodický leták číslo 1), 1931. Kornout, v podobě vertikálního leporela s originálně koncipovanou typografií naznačující spirální pohyb, anticipoval některé netradiční básnické edice ze 60. let.[4]

Tvorbou Devětsilu byla ovlivněna také Bartuškova divadelní, taneční a filmová libreta a rozhlasová tvorba: Láska z výkladní skříně, 1929 (inscenace 1931), Prodavač ilusí, 1932, Fotogram - Báseň noci, 1933, Jaro - libreto pro úzký film, 1936. Na základě jeho působení v divadle a jeho zájmu o fotografii je možné předpokládat, že znal některé Funkeho fotografie stínů, které použil E.F. Burian v inscenaci Syngových Jezdců k moři roku 1929.[5]

Název básnické sbírky Stínohra (1930) souvisí s částí Bartuškovy fotografické tvorby, kde se hlavním tématem stal motiv vrženého stínu.[pozn. 1] O důležitosti, kterou přikládal souboru Stínoher, svědčí také jeho nevydaný rukopis Člověk s kamerou (1937),[6] který se zachoval v pozůstalosti Jaromíra Funkeho.[7] Bartuška pravděpodobně z výstav Devětsilu znal také Man Rayovy fotogramy a sám některé vytvořil (Bez názvu, fotogram, 1932). Zabýval se také fotografickými kolážemi, ale většinu z nich po jeho smrti jeho žena zničila.[8]

Bartuška se ve fotografii věnoval hmotným texturám a zachycoval detaily stop v hlíně. Považoval je za "zápis života a jeho pohybu" a " svědectví dějů a tvarů, tvorů a věcí". Nazýval je fotografiemi neskutečných krajin (Bez názvu, 1939).[9] Jeho zájem o abstraktní materiálové a civilizační struktury představuje nový pohled na fotografii a předznamenává poválečný vývoj umění směrem ke strukturální abstrakci.[10]

Jako malíř byl Bartuška samouk. Jeho rané malířské dílo bylo ovlivněno artificialismem Toyen a Jindřicha Štyrského. V grafice přejal sociálně angažovaný styl politického konstruktivismu německé Die Gruppe progressiver Künstler, založené roku 1920 v Kolíně nad Rýnem.[11] V českém prostředí tuto skupinu zastupoval učitel na Státní grafické škole v Praze Augustin Tschinkel. Bartuška si oblíbil techniku linorytu a roku 1934 své práce vydal spolu s Oldřichem Nouzou ve formě grafického alba, jako čtvrtý svazek edice Linie. Ve druhé polovině 30. let uveřejňoval politické kresby, zejména k válce ve Španělsku.

Bartuška se po několik let intenzivně věnoval koláži z barevných papírů. Ve 20. letech byla jejich tématem převážně Praha,[12] v letech 1931-1932 vytvořil rozsáhlý soubor koláží, který má patrně nejblíže ke knižním obálkám Josefa Čapka. Připomíná o patnáct let mladší poválečné koláže Henri Matisse (1947) a v českém umění je ojedinělý (Bez názvu, 1931-1932).[13]

Počátkem války přispíval didaktickými články do časopisu Kreslíme, kterého vyšly celkem 3 ročníky, než byl zrušen (1939-1942).

• Obrázky k tématu Josef Bartuška na Obalkyknih.cz
• Josef Bartuška v informačním systému abART
• Encyklopedie Českých Budějovic: Bartuška Josef