Josef Ambrož Gabriel

Narodil se na statku v Loučové na národnostní hranici. Usedlost získal jeho dědeček roku 1789. Z otcovy strany byl potomkem německy mluvících králováckých sedláků ze Stachů, matčini předkové byli šumavští sklářští podnikatelé. Gabriel tak v sobě spojoval německou a českou národnost. Doma se zřejmě mluvilo německy, obyvatelé Loučové i dalších vesnic směrem do vnitrozemí však hovořili česky.[7]

Josef Ambrož Gabriel vychodil obecnou školu v Sušici. Roku 1832 nastoupil na gymnázium v Klatovech.[8] Pak odešel do Prahy, kde roku 1837 začal studovat filozofii, později práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze.[8] Roku 1847 získal titul doktora práv.[3] Už během studií se pohyboval ve vlasteneckých kruzích. Mezi jeho přátele patřili Josef Kajetán Tyl nebo Karel Havlíček Borovský.[8]

Veřejně se angažoval během revolučního roku 1848. 11. března 1848 se stal členem Svatováclavského výboru. Jako náhradník za nemocného Františka Augusta Braunera byl členem druhé české deputace do Vídně. Byl také sekretářem spolku Slovanská lípa.[3] V Sušici založil jeho pobočku Slovanská lípa pod Svatoborem.[8] Roku 1850 se stal starostou akademického řečnického spolku.[3]

V roce 1850 se jeho manželkou stala Marie Podlipská, sestra lékaře a novináře dr. Josefa Podlipského.[9] Byla tak příbuznou spisovatelek Sofie Podlipské a Karoliny Světlé.[7] Oddávajícím byl vlastenecký kněz Josef Šmidinger, svědkem Karel Havlíček Borovský.[8] Tehdy odešel z Prahy a bydlel až do roku 1856 jako soukromník v Sušici. V roce 1859 po smrti svého otce převzal správu statku v rodné Loučové. Z manželství se narodilo šest dětí, z nichž se dospělosti dožily tři dcery a syn.[7]

Gabriel spoluzaložil Hospodářskou jednotu pro Písecko.[3][4] Po obnovení ústavního systému vlády počátkem 60. let se zapojil i do politiky. V roce 1861 byl zvolen starostou Sušice.[3][4] Na radnici zavedl české úřadování. Za jeho éry proběhla výstavba kanalizace, byla postavena nová tzv. Volšovská silnice do Červených Dvorců.[8]

V zemských volbách roku 1861 byl zvolen na Český zemský sněm, kde zastupoval kurii venkovských obcí, obvod Sušice, Kašperské Hory.[10] Uváděl se jako nezávislý český kandidát.[11] Mandát zde obhájil ve volbách v lednu 1867[12] a volbách v březnu 1867.[13]

V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[14] V rámci tehdejší české pasivní rezistence mandát přestal vykonávat a byl ho zbaven pro absenci v září 1868.[15] Zvolen byl manifestačně znovu v září 1869.[16] Uspěl rovněž v řádných zemských volbách roku 1870[17] a zemských volbách roku 1872.[18] Pokračující česká pasivní rezistence vedla k dalšímu zbavení mandátu a následné manifestační opětovné volbě v doplňovacích volbách roku 1873.[19] V dalších doplňovacích volbách roku 1874 se ovšem již mezi poslanci neuvádí.

Aby získal stálý příjem, usiloval o místo notáře. Opakovaně se však setkal s neúspěchem - toto místo nezískal v Sušici, Nýrsku, Prachaticích ani v Pacově. Až od jara 1876 působil jako notář v Bechyni.[7] Názorově se profiloval jako liberál. Národní listy v nekrologu přičítají jeho vypuzení ze Sušice klerikální agitaci.

Byl i publicisticky a literárně činný. Spolupracoval na Riegrově slovníku naučném. Přispíval do Havlíčkova Šotka, do časopisů Lumír a Poutník od Otavy. Přeložil některé francouzské divadelní hry. V roce 1861 se podílel na pátém vydání Lomnického Naučení mladému hospodáři. Vydal Slovník francouzsko-český, Historický kalendář nebo Historicko-topografický popis okolí sušického.[3][4]

Slavnostní odhalení obnoveného pomníku Josefa Ambrože Gabriela v Bechyni 5. prosince 2020

Zemřel v červenci 1880. Jak napsal jeho ošetřující lékař Dr. Hynek Daniel: „Trudomyslnost a z ní vyplívající nepříčetnost, která ho ke kroku samovraždy oběšením svedla.“[4]

V roce 2020 zorganizoval Jiří Bílek[20], Jan Lhoták, Spolek rodáků a přátel Bechyně, Město Bechyně a Město Sušice znovupostavení jeho pomníku na starém hřbitově u kostela sv. Michaela v Bechyni.

Josef Ambrož Gabriel publikoval též pod pseudonymy a šiframi Ambrož, Sušický, Ambrož Šumavský, Loučovský aj.[9]