John Keats

John Keats se narodil v roce 1795 v Londýně v ulici Moorgate 85 jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec Thomas Keats pracoval v tomto městě jako podkoní. Keats zde žil až do roku 1804, kdy jeho otec zemřel na následky fraktury lebky způsobené pádem z koně. Vdova Frances Jennings Keatsová se brzy provdala znovu, záhy však svého nového manžela opustila a přestěhovala se společně se svými čtyřmi dětmi (jeden ze synů, Edward Keats, zemřel roku 1802) ke Keatsovým prarodičům, Johnovi a Alice Jenningsovým. Keats zde začal navštěvovat školu, kde se poprvé začal vážněji zabývat literaturou. V roce 1810 umírá Keatsova matka na tuberkulózu a ponechává své děti v péči jejich babičky (John Jennings zemřel v roce 1805).

John Keats, portrét z roku 1819

'Óda na Slavíka, rukopis

Podzimu, rukopis

Keatsův hrob v Římě

Alice Jenningsová ustanovila pro své svěřence dva opatrovníky, kteří v roce 1811 Keatse přesunuli z jeho staré školy na studium k chirurgovi Thomasovi Hammondovi.[2] Dne 19. prosince 1814 umírá Alice Jenningsová a opatrovníkem Keatsových dětí se stává Richard Abbey. V následujícím roce začíná Keats studovat farmacii v londýnské Guy’s Hospital. V tomto období se stále více věnuje studiu literatury a skládá své první básně. Jeho první publikovanou básní byla Ó, samoto otištěná v novinách The Examiner v roce 1816. V červenci 1816 skládá závěrečné zkoušky z farmacie. V dubnu roku 1817 strávil týden ve vesnici Carisbrooke na ostrově Wight, kde složil rozsáhlou báseň Endymion.

Krátce nato začíná pečovat o svého bratra Toma Keatse. Tom, podobně jako jeho matka, onemocněl tuberkulózou. Po dokončení Endymionu se John Keats společně se svým přítelem Charlesem Brownem vydává do Skotska a Irska. Během této cesty se však i u něj začaly projevovat příznaky tuberkulózy a proto se rozhodl vrátit do Londýna. Po návratu zjistil, že se Tomův stav zhoršil a že se Endymion, podobně jako jeho předchozí sbírka básní nazvaná Básně, stal terčem kritiky. 1. prosince 1818 umírá Tom Keats a John Keats se stěhuje do Hampsteadu k Charlesovi Browneovi. V Hampsteadu bydlí vedle Fanny Brawneové, která zde žila se svou matkou. Keats se do Fanny okamžitě zamiloval a koncem roku 1819 se spolu zasnoubili. Přesto se nejednalo o šťastné spojení. Keatsova vášeň pro Fanny mu přinášela spíše roztrpčení než útěchu. Jejich korespondence (vydaná posmrtně) silně pobouřila viktoriánskou společnost. V deníku Fanny Brawnové je pouze jediná zmínka o jejich rozchodu: „Pan Keats opustil Hampstead.“

Jejich vztah byl ukončen v roce 1820, kdy se u Keatse projevily závažné příznaky nemoci, která sužovala jeho rodinu. Na návrh svého doktora opustil chladné ovzduší Londýna a se svým přítelem, malířem Josephem Severnem, se přesunul do Říma, kde bydlel v domě nad Španělskými schody. Navzdory péči Josepha Severna a doktora Johna Clarka se jeho zdravotní stav rapidně zhoršoval. John Keats zemřel 23. února 1821 v jedenáct hodin večer. Pohřben byl na protestantském hřbitově v Římě. Na jeho přání byl na náhrobek vytesán nápis „Zde leží ten, jehož jméno bylo napsáno do vody.“ Jeho jméno se na náhrobku nevyskytuje.

Shelley a Byron mylně dávali jeho smrt za vinu článkům otištěným krátce předtím v časopisech Blackwood's Edinburgh Magazine a Quarterly Review, které ostře útočily na Keatsův Endymion. Keats byl těmito recenzemi „zdrcen“, jak to později komentoval Byron. Dlouho se věřilo, že autorem jednoho z útočných článků byl William Gifford, nicméně se později se ukázalo, že skutečnými autory jsou John Gibson Lockhart a John Wilson Croker. Keatsova smrt inspirovala Shelleyho k napsání básně Adonis.

Seznámení s dílem Edmunda Spensera, zvláště s Královnou víl, bylo pro Keatse zlomovým momentem. Spenser a jeho tvorba inspirovali Keatse k napsání první básně nazvané Imitace Spensera. Spřátelil se s Leighem Huntem, básníkem a nakladatelem, který roku 1816 ve svých novinách The Examiner otiskl první Keatsovu báseň Ó, samoto. V roce 1817 Keats vydává svou první básnickou sbírku nazvanou jednoduše Básně. Tato sbírka nebyla dobře přijata, částečně díky Keatsovu přátelství s kontroverzním Leighem Huntem. Keats napsal své nejlepší básně na jaře a v létě roku 1819. Období mezi zářím 1818 a zářím 1819 označováno za Velký rok nebo Živoucí rok, neboť tento rok je jeho nejplodnějším obdobím, během nějž napsal své nejvíce ceněné básně. Tato horlivá činnost měla hned několik příčin: smrt jeho bratra Toma, kritické přijetí Endymionu a setkání s Fanny Brawnovou. Mezi ódami napsanými na jaře a v létě roku 1819 patří Óda na Psýché, Óda na slavíka, Óda na smutek a Podzimu.

Keatsovy básně inspirovaly amerického spisovatele Dana Simmonse k sepsání sci-fi ságy Kantos Hyperionu.

• Ó samoto – 1816, první Keatsova otištěná báseň
• Po prvním nahlédnutí do Chapmanova překladu Homéra – 1816
• Spánek a poezie – 1816
• Endymion – 1817, volné zpracování antické báje o Dianině lásce k lovci z Kárie
• Pád Hyperionu: Sen – 1817
• Hyperion – 1818
• La Belle Dame Sans Merci – 1819
• Lamia – 1819
• Óda na slavíka – 1819
• Óda na smutek (Óda na melancholii) – 1819
• Óda na Psyché – 1819
• Óda na řeckou vázu – 1819
• Předvečer svaté Anežky – 1819, báseň inspirována láskou k Fanny Brawneové
• Podzimu – 1819, tato báseň bývá považována za jednu z nejlepších Keatsových ód

• Hyperion (in Robert Browning: Na balkoně), Kamilla Neumannová, 1911 Praha (přeložil Arnošt Procházka)
• Večer svaté Anežky, Jan Hart, 1912 Praha (přeložil Jan Hart)
• Básně, František Borový, 1928 Praha (přeložil František Bíbl). Dostupné online.
• Fanny Brownové dopisy a verše, Václav Pour, 1933 Praha (vybral a přeložil Albert Vyskočil)
• Obrys krásy, Mladá fronta, 1977 Praha (uspořádala a přeložila Hana Žantovská)
• Když mraky září, SNKLU, 1961 Praha (přeložila Jiřina Hauková)
• Déšť z plané růže, Mladá fronta, 1994 Praha (vybrala a přeložila Hana Žantovská)

(H. Žantovská ovšem uvádí, že Keatsovy básně do češtiny dále překládali např. J. Vrchlický, J. V. Sládek, A. Klášterský a O. Theer)

• "Nevěsto ticha, nedotčená dosud, / schovanko času, v kterém zvolna plynem, / pamětí hájů, jež nám dávný osud / sladčeji vyprávíš, než možno rýmem, / jaký to příběh zapsán je v tvém tvaru, / bohů či lidí, kam to vedeš nás?…" (z básně Óda na řeckou vázu)
• "Kde písně jara jsou? Ach kde jsou jen? / Nemysli na ně, vždyť svou hudbu máš, / když mezi prsty oblak mroucí den / do strnišť seje zrůžovělou zář. / U řeky pod jívami naříkat / komáři začnou, větrem zvedáni, / jen utichne, zas k zemi snést se mohou…" (Podzimu)

(obě ukázky pocházejí z výboru Obrys krásy, přeložila Hana Žantovská)