Jiřina Hauková

Narodila se v rodině Karla Haukeho (1889–1968), šéfredaktora přerovského deníku Obzor a spoluvydavatele prvního ročníku časopisu Host a Marie Haukové (1891–1969). Měla dvě sestry: Olgu Šteflovou (1921–1992) pedagožku, herečku a Květoslavu Haukovou (1923–2011).

Obecnou školu a reálné gymnázium vychodila Jiřina v Přerově (maturovala 1938).[2] Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně studovala tři semestry angličtinu a češtinu, až do uzavření vysokých škol. Poté pracovala jako redaktorka Obzoru v Přerově a od roku 1942 v knižním oddělení Ministerstva lidové osvěty v Praze.

Po druhé světové válce pokračovala ve studiu angličtiny a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, po dvou semestrech však na studium rezignovala. Od roku 1945 pracovala na Ministerstvu informací, kde pracovala až do roku 1950, kdy se stala spisovatelkou z povolání. V témže roce se jejím manželem stal historik a kritik výtvarného umění Jindřich Chalupecký.[3] Časopisecky své verše publikovala od roku 1934, první sbírka Přísluní jí vyšla v roce 1943. V Praze se dostala do kontaktu se členy literární a výtvarné Skupiny 42. V roce 1945 se stala její členkou. Spolu s Jindřichem Chalupeckým od roku 1944 překládají Pustou zemi amerického básníka Thomase S. Eliota. Tiskem vychází v roce 1947. V letech 1948–1958 a 1970–1990 nesměla publikovat, uplatnila se však jako překladatelka.[4] Sbírky Motýl a smrt (1983), Světlo v září (1984) a Spodní proudy (1987) byly vydány pouze neoficiálně v samizdatové Edici Petlice.[3] V roce 1996 byla za básnickou sbírku Světlo v září vyznamenána Cenou Jaroslava Seiferta.

Pohřbena byla na Městském hřbitově v Přerově[5].

Po Jiřině Haukové a Jindřichu Chalupeckém je pojmenovaný park v Praze 10 ve Vršovicích. Je ohraničený ulicemi Ukrajinská, Vršovická a U Vršovického nádraží. Podnět k pojmenování dala tamní místostarostka Ivana Cabrnochová v roce 2014.[7] Manželé žili v Petrohradské (Leningradské) ulici čp. 35.[8]