Johann Joachim Winckelmann

Winckelmann pocházel z prostých poměrů. Narodil se v rodině ševce ve městě Stendalu ve Staré Marce na území Saska-Anhaltska. Jeho učitel na městské škole mu jako mimořádně nadanému studentovi dopomohl k přijetí na známé Köllnské gymnázium v Berlíně.[1] Studoval na univerzitě v Halle a na univerzitě v Jeně. Už během studií se stal velkým obdivovatelem antické literatury a umění. Roku 1743 se stal učitelem, což ho však nenaplňovalo, proto změnil místo a roku 1748 se stal knihovníkem hraběte Bühna na jeho zámku Nöthnitz u Drážďan. Zde měl k dispozici více než 40 000 svazků, které mu umožňovaly čerpat další znalosti. Navázal kontakty s místními umělci a pracovníky drážďanských uměleckých sbírek, se kterými sdílel obdiv k antickému umění. Postupně se z něj stával opravdový znalec umění. V Drážďanech vydal v roce 1755 své první dílo s názvem Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství. Přineslo mu popularitu a dvouleté stipendium k pobytu v Římě. [1]

V Římě konvertoval ke katolictví, což mu pomohlo v jeho další kariéře. S pomocí svého nového přítele, malíře Antona Raphaela Mengse, se Winckelmann věnoval studiu římských starožitností a postupně si osvojil hluboké znalosti starověkého umění. Ve Florencii zpracovával katalog sbírek bohatého sběratele a získal si autoritu jako znalec umění. Stal se členem římské Akademie San Luca, londýnské Society of Antiquity a Etruské akademie.[1] Od roku 1758 působil jako bibliotekář a kustod sbírek kardinála Albaniho v Římě, odkud podnikal archeologické výpravy do různých částí Itálie.

Světovou proslulost získal svými výzkumy v Pompejích a Herculaneu, římských městech v Kampánii, zničených roku 79 výbuchem Vesuvu. Popel a láva tato města zakonzervovaly a zachovaly je jako nesmírně cenný doklad antické civilizace. Vykopávky Pompejí sice začaly být prováděny již roku 1718, ovšem bez vědeckých ambicí. Artefakty z obou měst, např. sochy a mozaiky, byly zpočátku hodnoceny jako romantické kuriozity a zdobily zahrady neapolských šlechticů.

Johann Joachim Winckelmann

Exaktní přístup k těmto unikátním nálezům prosadil právě Winckelmann, který v roce 1762 vydal první Dopis o herkulánských objevech a o dva roky později druhý Dopis. V té době vychází i Winckelmannovo hlavní dílo: Dějiny umění starověku, které představuje nejvýznamnější syntézu a pojednání o vývoji antické kultury v 18. století. [1] Roku 1763 byl jmenován generálním inspektorem starožitností v Římě a okolí. [2]

Nedlouho před svou smrtí, v roce 1767 v práci Monumenti antichi inediti položil Winckelmann základy nové vědní disciplíny – archeologie. Své spisy psal v němčině i v latině.

Ve svém díle Winckelmann poprvé použil systematickou kategorizaci uměleckých děl podle stylu, která se stala základem moderní historie umění. Mnozí novodobí autoři jej také považují za zakladatele vědního oboru dějiny umění.[3] Řecké umění pokládal za vrchol estetiky a umělecké dokonalosti. Období antiky si velmi idealizoval.[4] Jeho názory způsobily, že umění starého Egypta a Mezopotámie byla zpočátku považována za nízká a barbarská.

Winckelmann byl homosexuál. Zemřel násilnou smrtí, roku 1768 byl totiž ubodán loupežným vrahem v hotelu v Terstu, když se vracel do Říma z Vídně, kde prezentoval své výzkumy císařovně Marii Terezii.[2] Jeho zavraždění vyvolalo mezi tehdejšími intelektuály, jako byl např. mladý Goethe, velké zděšení. Pochován byl na hřbitově u terstské katedrály.

1. Gedanken über die Nachahmung der griechischen Werke in der Malerei und Bildhauerkunst ("Myšlenky o imitování řeckých děl v malířství a sochařství") 1.  vydání vyšlo jen v nákladu 50 výtisků (1755)
2. Description des pierres gravées du feu Baron de Stosch (1760)
3. Anmerkungen über die Baukunst der Alten ("Pozorování starověké architektury"), včetně části zaměřené na chrámy v Paestu (1762)
4. Sendschreiben von den Herculanischen Entdeckungen (Dopis o objevech v Herculaneu) (1762)
5. Nachrichten von den neuesten Herculanischen Entdeckungen (Zpráva o nejnovějších objevech v Herculaneu) (1764)
6. Geschichte der Kunst des Alterthums („Historie starověkého umění“) (1764) – nejdůležitější dílo, které položilo základy klasické archeologie.
7. Versuch einer Allegorie – úvahové dílo (1766)
8. Monumenti antichi inediti (1767–1768), s úvodem Trattato preliminare, který představuje základní nástin historie umění. Obrázky v tomto díle se týkají předmětů, které byly buď špatně interpretovány nebo vůbec.
9. Briefe an Bianconi – publikováno 11 let po jeho smrti v Antologia romana.

• Osoba Johann Joachim Winckelmann ve Wikicitátech
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Johann Joachim Winckelmann na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Johann Joachim Winckelmann
• Johann Joachim Winckelmann jako inspirace výmarského klasicismu v encyklopedii Literary Encyclopedia.
• Winckelmannův institut na Humboldtově univerzitě v Berlíně
• Biografie