Jiří Pecha

Na vysoké škole získal od spolužáků známou přezdívku „Peca“, odvozenou od slova pecivál a odkazující k jeho lenosti. Společně se studenty z herectví (Hana Tesařová, František Hromada, atd.) a činoherní režie (Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil, Peter Scherhaufer), mladými spisovateli (Miloš Pospíšil, Josef Souchop, atd.), hudebníky (Miloš Štědroň, Bohuš Zoubek, Vladimír Kramář, atd.), výtvarníky (Boris Mysliveček, Libor David) vytvořili v Brně v roce 1967 z iniciativy dramaturga Bořivoje Srby, tehdy ještě amatérské divadlo Husa na provázku, kde od té doby působil.[15]

Po ukončení studia na JAMU nastoupil do Satirického divadla Večerní Brno, kde působil po dobu dvou sezon (1967/68 a 1969/70). V tomto období absolvoval i povinnou vojenskou službu. Z divadla odešel v roce 1970 po propuštění režiséra Petra Scherhaufera. Díky režiséru Zdeňku Pospíšilovi získal angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde vydržel pouze jednu sezonu (1970/71). Poté se vrátil zpět do Brna, kde mezi roky 1971–72 pracoval jako stavěč kulis v Loutkovém divadle Radost.[16]

V roce 1972 se Divadlo na provázku zprofesionalizovalo a Jiří Pecha zde dostal stálé angažmá. Tomuto divadlu a Brnu zůstal věrný celý život. Byl součástí více než sto inscenací Divadla na provázku.

Jako herec Divadla na provázku musel být Jiří Pecha pohybově zdatný. Učil se žonglovat, jezdit na jednokolce apod., k čemuž mu dopomohlo jeho sportovní nadání. Před vysokou školou aktivně hrával házenou, fotbal, volejbal, závodně běhal, trénoval judo a šerm.[17] V republikovém přeboru v přespolním běhu mezi mladšími dorostenci skončil dokonce na druhém místě. Jeho sportovní kariéra však byla záhy ukončena, když se jednou při tréninku psa zranil a způsobil si otevřenou zlomeninu nohy.[18]

Vynikal dobrými improvizačními schopnostmi, v situacích dokázal pohotově reagovat, což podporovalo autentičnost jeho projevu. Herectví v Divadle na provázku bylo inspirované brechtovskými postupy, snažili se o hravou antiiluzivnost a antipsychologičnost.[19]

Pechovo herectví se vyznačovalo živelností a jeho postavy sršely lidskostí. V komických rolích využíval klaunství, z postav dokázal vytvořit groteskně karikaturní kreace.[20] Typickým rysem bylo také užívaní nářečí, většinou brněnského hantecu.[21] Jeho projev byl zemitý, na jevišti byl tvárný a pravdivý.[22]

Pecha byl často obsazován do rolí žen. Slavná je Pechova postava Ženy z Brechtovy Svatby (1978, režie Peter Scherhaufer), nejznámější rolí je nepochybně Babička, ze stejnojmenné inscenace, za kterou získal v roce 1997 Cenu Alfréda Radoka za „mužský herecký výkon v ženské roli“.[23] Tato inscenace se o 17 let později dočkala obnovené premiéry, pod názvem Babička – fetišistická revue (režie Ivo Krobot).[24] Jako žena (Babička Evženie) se Pecha na jeviště vrátil ve své poslední inscenaci v Divadle Husa na provázku, Tango macabre z roku 2016.

Pechovým častým hereckým partnerem byl Boleslav Polívka. Říkali si „pobratimové“[25] a vytvořili řadu výrazných inscenací, na kterých se Polívka i režijně podílel. Ku přikladu: Pezza versus Čorba (1975), Poslední leč (1981), Terapie (1985), Seanse (1987), Don Quijote a ti druzí (1990), (všechny v Polívkově režii), nebo Čekání na Godota (2003) v režii Zdeňka Černína, atd.[26] Boleslav Polívka také napsal pro Jiřího Pechu monodrama Nejsem svůj pes (1996), které zrežíroval Arnošt Goldflam v Divadle Bolka Polívky. S inscenací úspěšně hostoval na zájezdech.[27]

Výjimečný komediální talent Pechu předurčoval k žánru komedie, byl ovšem schopen ztvárnit i tak velkou tragickou roli, jakou byl Král Lear, do které ho obsadila v roce 1996 Eva Tálská. Roli Krále Leara ztvárnil za svůj život celkem třikrát. Nejprve v inscenaci Petra Scherhaufera Shakespearomanie III.- Člověk (1992), a po inscenaci Evy Tálské ho do Shakespearovy tragédie obsadil ještě Vladimír Morávek v inscenaci z Klicperova divadla (1998).

Během své herecké kariéry účinkoval ve více než sto třiceti inscenacích.

Výkony Jiřího Pechu jsou zachycené v množství záznamů České televize, např.: Pezza versus. Čorba, Commedia dell´arte, Svatba, Nejsem svůj pes, Koncert V…, Chmelnice v Divadle na provázku, Maryša, Katynka z Heilbronnu neboli Zkouška ohněm, Labyrint světa a lusthaus srdce.[28]

• 1978 Balada pro banditu, Velitel četníků, režie Vladimír Sís

• 1981 Poslední leč, Revírník, režie Vladimír Sís
• 1987 Šašek a královna, Hajný, režie Věra Chytilová
• 1988 Štěk, Beňo, režie Miloslav Luther

• 1992 Dědictví aneb Kurvahošigutntág, Anděl/doktor Strážný, režie Věra Chytilová
• 1996 Zapomenuté světlo, Karel Klíma, režie Vladimír Michálek
• 1997 Lotrando a Zubejda, starý Lotrando, režie Karel Smyczek
• 1998 Čekárna, Výpravčí, režie Radka Poncová
• 1998 Všichni moji blízcí, Amavite Puel, režie Matej Mináč

• 2000 Musíme si pomáhat, soused František Šimáček, režie Jan Hřebejk
• 2000 Krajinka, Cyril Polka, režie Martin Šulík
• 2001 Boží soud, Pán Bůh, režie Jana Ašenbrennerová
• 2003 Nuda v Brně, Jiří Pecha, režie Vladimír Morávek
• 2003 Pupendo, Alois Fabera, režie Jan Hřebejk
• 2004 Pískovna, Lojza Baruch, režie Vladimír Michálek
• 2005 Anděl Páně, Svatý Mikuláš, režie Jiří Strach
• 2008 Svatba na bitevním poli, Mrchožrout, režie Dušan Klein
• 2009 Peklo s princeznou, Vodník, režie Miloslav Šmídmajer

• 2013 Kovář z podlesí, farář, režie Pavel Göbl
• 2013, 2014, 2015 Babovřesky, Babovřesky 2, Babovřesky 3, dědek Venda, režie Zdeněk Troška
• 2016 Anděl Páně 2, Svatý Mikuláš, režie Jiří Strach

• 1994 Bylo nás pět, Zilvar, režie Karel Smyczek
• 1997 Četnické humoresky, Celestýn, režie Antonín Moskalyk
• 2004 Černí baroni, udavač, režie Juraj Herz
• 2005 Dobrá čtvrť, Heřman Opelík, Honzův dědeček, režie Karel Smyczek
• 2008–9 Krysáci, Hodan, režie Milan Šebesta a Cyril Podolský
• 2011 Okno do hřbitova, poručík Válka, režie Vladimír Michálek
• 2013 Špačkovi v síti času, bezdomovec Kocourek, režie Karel Smyczek a Martin Dolenský
• 2016 Doktor Martin, Sekyrka, režie Petr Zahrádka
• 2017 Labyrint, dědek Malina, režie Jiří Strach

• SRBA, Bořivoj. Vykročila husa a vzala člověka na procházku: Pojď!: založení a prvních pět let umělecké tvorby Mahenova nedivadla Husa na provázku (Divadla na provázku) 1967–1972 : dokumenty – memoáry – studie. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2010. str. 37, ISBN 978-80-86928-89-0. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:255debf0-7910-11e8-9690-005056827e51
• JUST, Vladimír. Proměny malých scén. Praha: Mladá fronta, 1984, str. 243–272
• OSLZLÝ, Petr. Divadlo Husa na provázku 1968(7)–1998 : kniha v pohybu I… Brno: Centrum experimentálního divadla, 1999, nestránkováno.
• OSLZLÝ, Petr. Let Husy z Brna až do Amsterodamu a Avignonu: Divadlo na provázku v letech 1972–1979/1980 : dokumenty – studie – memoáry II. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, Divadelní fakulta, 2017. ISBN 978-80-7460-121-7.
• DOČEKAL, Boris a Jiří PECHA. Jiří Pecha hraje srdcem. Jihlava: Listen, 2000. ISBN 80-902360-5-7. str. 7–20. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:1a520400-5134-11e5-bc53-005056827e52
• VALENTOVÁ, Veronika. Herec Jiří Pecha. Brno, 1997. Seminární práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Doc.PhDr. Eva Stehlíková.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Pecha na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Pecha
• Jiří Pecha v Česko-Slovenské filmové databázi
• Jiří Pecha na Kinoboxu.cz
• Jiří Pecha ve Filmové databázi
• Jiří Pecha v Internet Movie Database (anglicky)
• Jiří Pecha Herecký profil