Jekatěrina Daškovová

Byla třetí dcerou hraběte Romana Illarionoviče Voroncova, člena senátu a armádního generála. Matka Marfa Ivanovna, rozená Surmina, pocházela z rodiny bohatého obchodníka. Strýc Michail Illarionovič byl kancléřem Ruské říše v letech 1758–1765. Bratr Semjon Romanovič byl diplomat a slavným anglofil. Její sestrou byla Jelizaveta Romanovna Poljanskaja a její druhá sestra, Marija Romanovna, byla provdána za Petra Alexadroviče Buturlina.[2]

Jekatěrina byla od čtyř let vychovávána strýcem Michailem Illarionovičem Voroncovovem. Její výchova byla „čistě francouzská“, omezená na výuku jazyků, tance a kreslení. Když Jekatěrina onemocněla spalničkami, byla poslána do vesnice vzdálené sedmnáct mil od Petrohradu. kde získala vztah ke knihám. Byla jednou z nejvzdělanějších žen své doby.[2]

Jejími oblíbenými spisovateli byli Pierre Bayle, Charles Louis Montesquieu, Voltaire, Nicolas Boileau a Claude-Adrien Helvétius. O jejím vztahu k lituratuře a ke čtení se dozvěděl hrabě Ivan Ivanovič Šuvalov, proto jí posílal literární novinky té doby.[2] V únoru 1759 se vdala za knížete Michaila Ivanoviče Daškova, potomka Smolenských Rurikovců, a přestěhovala se s ním do Moskvy.[3]

Od útlého věku se zajímala o politické otázky. Jako dítě si pročítala diplomatické listiny svého strýce a sledovala dění ruské politiky.[2] Byla spojena s císařským dvorem a stala se jednou z předních osobností, které podporovaly Kateřinu II. při nástupu na trůn. V roce 1758 se setkala s Kateřinou II. osobně. Měly společné literární zájmy a také si velmi rozuměly a tak Kateřinu začala podporovat.[1]

V roce 1762 se aktivně účastnila palácového převratu, kdy byl Petr III. s trůnu sesazen a to i přesto, že byl jejím příbuzným a kmotrem. Na jeho místě ho vystřídala Kateřina II.[4]

Její vztah s Kateřinou II. Velikou se postupně zhoršoval, ale i nadále ji byla věrnou společnicí. Velice často jí však vadili milenci Kateřiny II., a neměla ráda pozornost, která byla Kateřině II. věnována. Její přímočaré chování a neskrývané pohrdání oblíbenými hosty v paláci a pocit podcenění jejích zásluh vytvořily odcizení mezi ní a Kateřinou II, a proto se snažila získat povolení k odjezdu do zahraničí. Když povolení získala, tak po krátké době, v prosinci 1769 odcestovala do zahraničí. Během tří let navštívila Anglii, Francii, Švýcarsko a Prusko. Během rozsáhlé cesty po Evropě byla přijata s velkým respektem na zahraničních císařských dvorech. Díky její literární a vědecká reputaci získala přístup ke společnosti vědců a filozofů v hlavních městech Evropy. V Paříži navázala přátelství s Denisem Diderotem a Voltairem.[1]

I v letech 1775-1782 pobývala v zahraničí, aby vychovávala svého syna, který se vzdělával na Edinburské univerzitě. Znovu navštívila Paříž, Švýcarsko, Německo a také Itálii. Několik let žila ve Skotsku, kde vedla rozhovory s Adamem Smithem a Williamem Robertsonem, kterému svěřila výchovu svého syna.[1]

Během svého pobytu v Paříži v roce 1789 se setkala s Benjaminem Franklinem a na jeho podnět a doporučení byla přijata do Americké filosofické společnosti. Ve stejném roce byl naoplátku na její doporučení Benjamin Franklin přijat do Ruské akademie věd.[1]

V roce 1782 se vrátila do Petrohradu, v tomto období se vztah s Kateřinou II. opět zlepšil. Kateřině se líbila její touha povýšit ruský jazyk na úroveň významných literárních jazyků Evropy. V roce 1783 císařovna ji jmenovala ředitelkou Petrohradské akademie věd. Tento post zaujímala do roku 1794. Byla první ženou na světě, která vedla národní akademii věd.[1]

V roce 1783 byla také jmenována první prezidentkou nově vytvořené Ruské akademie věd. Zahájila projekt Ruské akademie věd, který se týkal vytvoření šestidílného výkladového slovníku ruského jazyka. V témže roce byla zvolena čestnou členkou Královské švédské akademie věd, první ženou mezi zahraničními členy této akademie a její druhou ženskou členkou po Evě Ekebladové. V čele Ruská akademie věd byla až do roku 1794.[1]

Organizovala a systematizovala různé oblasti akademické práce. Složení akademie bylo rozšířeno díky jejímu úsilí. Zvýšila počet studentů na gymnáziu, organizovala veřejné přednášky, zřídila akademickou tiskárnu, rozšířila kartografické práce.[1]

Kromě toho pracovala jako novinářka, psala hry, básně, eseje, ráda četla vědeckou literaturu a mluvila několika cizími jazyky. Je autorkou satirického díla „Poslanie k slovu: tak“. Druhé její významné dílo je „Novyje ežemesjačnyje sočinenija“. Hlavním úkolem Ruské akademie věd bylo vytvoření Výkladového slovníku ruského jazyka. Kromě těchto literárních prací, psala také verše (anglicky a francouzsky) а překládala práce Volteira. Byla velmi aktivní osoba a osobně se podílela například na stanovení cen knih vydávaných Ruskou akademií. Na akademii byly organizovány veřejné přednášky, které byly velmi úspěšné a přilákaly mnoho studentů. Počet stipendijních studentů Akademie se ji podařil zvýšit ze 17 na 50, a absolventů Akademie umění z 21 na 40.[1]

Když v roce 1796 nastoupil na trůn Pavel I. byla zbavena všech svých vedoucích pozic a bylo jí nařízeno odejít do vesnice Novgorodu. Poslání do exilu byla pomsta Pavla I. za to, že svrhla jeho otce z trůnu. Po nějaké době byl trest částečně odvolán na žádost Jekatěriných přátel a bylo jí dovoleno dožít poslední roky svého života na svém vlastním statku poblíž Moskvy, kde zemřela 4. ledna 1810.[1]

Byla pohřbena v obci Trojitski v prоvincii Kaluga. Koncem 19. století byl její náhrobek ztracen. V roce 1999 byl její náhrobek obnoven a vysvěcen arcibiskupem Klementem.[1]