Jean-Claude Brialy

Narodil se do rodiny důstojníka francouzské armády v tehdejším Francouzském Alžírsku,[1] v roce 1942 rodina přesídlila do Francie. Původně začal studovat ve vojenské kadetce, maturoval však na konzervatoři ve Štrasburku a s tamním uměleckým souborem se pak zúčastnil turné po jihovýchodní Francii.[1] Následně absolvoval u armádní filmové služby vojenskou službu,[1] v roce 1954 se přestěhoval do Paříže[2] a po krátkém vystupování v zdejším divadle Dauno[1] hned v roce 1954 debutoval ve filmu. Jeho prvním snímkem se stal krátkometrážní film Paris, mon copain.

Záhy se stal jedním z nejvýraznějších hereckých představitelů francouzské nové vlny[2] a ve svých filmech jej obsadili nejvýznamnější režiséři tohoto směru, například Éric Rohmer, Jean-Luc Godard, Louis Malle, François Truffaut, Agnès Varda nebo Jacques Rozier, zejména ale Claude Chabrol, který si jej v padesátých letech vybral do svých filmů Krásný Serge (1958) a Bratranci (1959). Typickou jeho postavou se pak stala role milovníků nebo uhlazených, šarmantních a většinou i cynických nebo ironických mužů. Odklon od tohoto typu postav znamenalo až účinkování v Rohmerově filmu Klářino koleno (1970).

V roce 1972 debutoval jako režisér snímkem Églantine z dětského prostředí, za který získal ocenění na Filmovém festivalu v San Sebastiánu. Od té doby režíroval ještě několik málo filmů, které se však již nesetkaly s tak příznivým ohasem.

V sedmdesátých letech se stal jedním z nejobsazovanějších francouzských filmových herců. V roce 1976 vytvořil komediální roli v posledním Gabinově filmu Svatý rok a ztvárnil úlohu cynického prokurátora Villedieua v Tavernierově snímku Soudce a vrah, za kterou byl nominován na Césara. Z dalších významných režisérů spolupracoval například s Rogerem Vadimem, Claudem Lelouchem nebo Luisem Buñuelem. V osmdesátých letech pokračoval v bohaté filmové kariéře a v roce 1988 získal Césara za nejlepší herecký výkon za vedlejší roli homosexuálního dirigenta ve filmu Les Innocents.

Jeho posledním snímkem byl televizní film Monsieur Max (2007), ve kterém ztvárnil úlohu homosexuálního žida, který konvertuje na katolickou víru, přesto však později umírá v koncentračním táboře.[2]

Během celého svého života hrál rovněž v divadle, kde se představil například v hrách Georgese Feydeaua a v několika dramatech francouzského divadelníka Sachu Guitryho. Jednou z jeho nejúspěšnějích divadelních kreaví byla právě Guitryho hra Iluzionista, ve které hrál v roce 1989.[2] Později se stal ředitelem pařížského divadla Hébertot a v roce 1986 divadla Bouffes-Parisiens.[1] Rovněž řídil divadelní festival v Anjou[2] a jistou dobu měl vlastní televizní pořad, kam si zval osobnosti francouzského umění a kultury.[1]

Vydal dvě autobiografické knihy Le Ruisseau des Singes (2000) a J’ai oublié de vous dire (2004) a později o sobě prozradil, že je bisexuál.[3] Byl nositelem vysokých stupňů několika francouzských státních vyznamenání (Řád čestné legie, Řád za zásluhy, Řád umění a literatury) a monackého kulturního vyznamenání Ordre du Mérite Culturel.[4] V letech 1974 a 1984 byl hostem na filmovém festivalu v Karlových Varech.[1]

Zemřel v roce 2007 na rakovinu.[2] Na jeho pohřbu na pařížském hřbitově Montmartre byl přítomen tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy a řada významných osobností francouzského filmu a kultury.[5]

Celovečerní filmy

Krátkometrážní filmy

Televize

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jean-Claude Brialy na Wikimedia Commons
• Jean-Claude Brialy v Česko-Slovenské filmové databázi
• Jean-Claude Brialy na Kinoboxu.cz
• Jean-Claude Brialy v Internet Movie Database (anglicky)
• Jean-Claude Brialy v databázi AlloCiné (francouzsky)