Jaroslav Erik Frič

V Ostravě absolvoval gymnázium a roční kurs na jazykové škole (angličtina, ruština, francouzština, italština). Po státních zkouškách cestoval po západní Evropě, především po Anglii a Skotsku, kde se živil například jako pouliční hudebník (tzv. „busker“). Nejprve v Olomouci (Palackého univerzita), poté v Brně (Masarykova univerzita) studoval – poté co se rozhodl vrátit se do okupovaného Československa – angličtinu a filosofii. Absolvoval roku 1974. Protože nebyl ochoten dělat jakékoli ústupky svému morálnímu přesvědčení v době tuhé normalizace, vyučil se číšníkem a až do Sametové revoluce pracoval v podniku Restaurace a jídelny.

V roce 1969 začal šířit strojopisné opisy textů, později začal vydávat samizdaty (s básníky Petrem Mikešem[1] a Eduardem Zachou, nejprve v Ostravě, později v Olomouci). Edice přešla (poté, co se spolupráce ujal básník a pozdější kněz Rostislav Valušek[2]) v samizdatovou řadu Texty přátel. V roce 1973 Frič spolu s Jiřím Frišaufem a Jiřím Kuběnou v Brně na Veveří ulici č. 54 bytovou scénu Šlépěj v okně a stále vydává samizdaty (v Brně, Vranově nad Dyjí a Podhradí) pro nejbližší přátele. Většinou se jednalo o texty Josefa Šafaříka, Jiřího Kuběny; a vlastní sborníky „archového“ typu, v nákladech nejvýše 5–10 výtisků.

Po revoluci zakládá ve Vranově nad Dyjí nakladatelství Votobia. Po přizvání dalších společníků se nakladatelství přestěhovalo do Olomouce. Frič je nicméně po necelých dvou letech opouští a v červnu roku 1993 zřizuje v Brně nakladatelství Vetus Via. V roce 1999 se stal jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia, jehož autorem byl spisovatel Petr Placák.[3] Od roku 2000 organizuje v Brně festival poesie Potulný dělník (název inspirovaný vedlejším významem slova „hobo“ nalezeném ve slovníku, který se organizátorům zalíbil). Založil dvě občanská sdružení: Proximus (2002) – „pro podporu a integraci osob, náležejících k menšinám, především rasovým, etnickým, náboženským a společensky, zdravotně a jinak handicapovaným“. Toto sdružení, opírané o „hloubku tradic země, a nejlepší projevy její kultury“ organizuje festivaly a dlouhodobé projekty, orientované multižánrově a akcentující celospolečenské apely (např. multikulturní festival Napříč-Konec Léta, již zmíněný festival poesie Potulný dělník, dětské dny Proti noci – v nás, dlouhodobý projekt Potulné akademie, a "permanentní" festival Uši a Vítr – múzické večery Potulné akademie (každý čtvrtek na různých místech Brna); a Christiania (2006) – obecně prospěšná společnost „pro podporu kultury, národní paměti a menšin“.[4] Byl rovněž redaktorem dvou periodik sdružením Proximus vydávaných: revue BOX pro slovo-obraz-zvuk-pohyb-život (2× ročně) a novin Potulné akademie nazvaných Uši a Vítr (12× ročně). Český rozhlas realizoval tři jeho scénáře. Od listopadu 2006 vystupoval opět i jako „busker“. Od léta 2007 rovněž psal vlastní blog, za který byl v roce 2017 nominován na cenu Blog roku v rámci cen Magnesia Litera. Žil většinou v Brně.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Erik Frič na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Erik Frič

• Christiania
• Informace o autorovi
• Blog J. E. Friče