Jaromíra Kolárová

Jaromíra Setničková se narodila v dělnické rodině, dětství prožila na periferii v Bubenči a dělnické kolonii v Holešovicích, což ovlivnilo část její prozaické i dramatické tvorby. V Praze vystudovala reformní reálné gymnázium, kde v roce 1938 složila maturitní zkoušku. Krátce poté odjela do Paříže, kde chtěla studovat, ale vrátila se a zapsala se na FF UK na obor čeština a francouzština. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 navštěvovala abiturientský kurz při obchodní akademii a v letech 1940 – 1945 pracovala jako referentka ve Svazu tesařských mistrů.

V téže době se podílela na činnosti dětského amatérského loutkového divadla Domovina. Po válce (v říjnu 1945) se vdala a začala znovu studovat na FF UK, po narození druhého dítěte, syna Vladimíra, však studium ukončila. V letech 1947 – 1949 byla externí redaktorkou týdeníku Rolnické hlasy. Roku 1950 se i s rodinou přestěhovala do Ostravy; krátce působila v kulturní rubrice krajského deníku Nová svoboda, 1951 se stala tajemnicí pobočky Svazu československých spisovatelů. Poté pracovala jako lektorka Státního divadla v Ostravě. Když byl v roce 1952 její manžel zatčen a ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen za velezradu, sabotáž a špionaž na 15 let do vězení, byla nucena pracovat jako úřednice Velkoobchodu průmyslovým zbožím (1953 – 1960).

Byla jí znemožněna jakákoli publikační činnost, její hry byly staženy z repertoáru divadel, filmové synopse a scénáře nebyly realizovány. Po manželově podmínečném propuštění v roce 1959 a následné rehabilitaci v roce 1963 působila jako dramaturgyně nejprve v ostravském televizním studiu, po návratu do Prahy v r. 1965 pak v Československé televizi Praha. Na počátku roku 1968 byla redaktorkou nakladatelství Práce, záhy těžce onemocněla (v srpnu 1968 amputace nohy), o rok později je jí přiznán invalidní důchod. V letech 1969 – 1971 pobývala v Moskvě, kde její manžel působil v československé sekci RVHP a později jako stálý zpravodaj Československého rozhlasu. Po svém návratu do Prahy pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1977 jako dramaturgyně Filmového studia Barrandov. Poté se stala spisovatelkou z povolání.

Časopisecky debutovala Jaromíra Kolárová roku 1937. Publikovala tehdy v Mladé kultuře, Studentském časopise, Tvorbě, Haló novinách, za okupace v novinách A-Zet. Roku 1940 tu na pokračování vyšla její nerudovsky laděná novela Poplach v Tichém domě a roku 1941 vycházel román Chlapec z Ostruhové ulice o Janu Nerudovi, jehož publikace byla zastavena protektorátní cenzurou. Knižně Jaromíra Kolárová debutovala novelou Psala jsem pro tebe (1946) o vztahu mezi matkou a dospívající dcerou, knihou vznikající ještě za okupace. Poté napsala divadelní hry Šeřík v hlavni (premiéra 1950), Nebe pro tebe (1950), Jan a Marie (1951) a Omyl inženýra Matuly (1952).

K próze se vrátila až roku 1960 reportážemi v Plameni a hlavně v ostravském Červeném květu. Zde také v roce 1964 začal vycházet její román Jen o rodinných záležitostech, který o rok později vyšel i knižně. Šlo o jednu z prvních knih, přibližujících osudy obětí stalinských čistek, autorka odhalila mnohé skryté souvislosti politických procesů a přiblížila statečný zápas svých hrdinů s bezprávím, jejich boj za život i občanskou a osobní čest. V 70. letech následoval silně autobiografický generační román Můj chlapec a já (1974), koncipovaný jako fiktivní dialog matky a syna Ivana.

V románu, ve kterém se prolínají sféra soukromá a společenská, jsou na příbězích vypravěčky a její rodiny přiblíženy rovněž osudy celé společnosti od počátku 20. století až do roku 1968. K dalším čtenářsky úspěšným dílům patří vzpomínková próza Náš malý, maličký svět (1977), román Démantová spona (1978) o nenaplněném vztahu Jana Nerudy a Karolíny Světlé nebo např. povídkový soubor Cizí děti (1975), přibližující drastické osudy nechtěných dětí. Z knihy několikrát čerpali témata i scenáristé a filmoví a televizní režiséři. Díky své filmové podobě zaznamenaly značný úspěch i knihy Holky z porcelánu, Léto s kovbojem, Chtěla bych ten strom, Veronika, prostě Nika či Naděje má hluboké dno.

Kolárová se vedle prozaické, divadelní, filmové a televizní tvorby věnovala také publicistice, reportážím, fejetonům, povídkám a dalším literárním žánrům. V roce 1978 byla jmenována zasloužilou umělkyní.[1] Za svoji tvorbu byla Jaromíra Kolárová oceněna mnoha literárními cenami. Dostala mj. mezinárodní Grand Prix za televizní tvorbu (scénář Jsou určité hranice – režie Otakar Kosek) či státní cenu Klementa Gottwalda (1986) za film Zastihla mne noc (režie Juraj Herz).[2] Před smrtí napsala vzpomínkovou prózu Divný čas, divná láska, navazující na knihu Náš malý, maličký svět a vydanou roku 2006.