Jana z Toulouse

Raimund VII. z Toulouse byl 12. dubna 1229[2] nucen uzavřít s regentkou Blankou Kastilskou smlouvu v Meaux a v Paříži, kde potvrdil rozdělení svých majetků, vzdal se dvou hejtmanství a své dceři zaslíbené francouzskému princi připsal značné věno. Roku 1242 se naposledy pokusil situaci zvrátit ve svůj prospěch a spojil se s anglickým králem. Povstání bylo špatně koordinováno a hrabě nakonec žádal Paříž o milost a stal se aktivním pomocníkem v potírání katarů.[3] Tzv. Lorrinská smlouva byla uzavřena roku 1243.[4]

Raimund VII. zemřel roku 1249 a dědičkou se stala Jana, již jako manželka prince Alfonse. Ke svatbě, která proběhla snad roku 1234 či 1241, bylo zapotřebí získat papežskou dispenz a zrušit předchozí zasnoubení s Hugem z Lusignanu.[1] Alfons na základě otcovy závěti získal roku 1241 Poitou[5] a roku 1248 se připojil ke křížové výpravě do Svaté země. Vrátil se díky zprávě o smrti královny matky, která po dobu nepřítomnosti Ludvíka IX. spravovala zemi. Alfons s bratrem Karlem byli vysláni zpět domů, aby stabilizovali politickou situaci v království. Roku 1255 bylo katarské hnutí na jihu Francie vyvráceno dobytím Quéribusu.[4]

Bezdětní manželé se roku 1270 společně s dalšími příbuznými vydali na křížovou výpravu do Tunisu, což se jim stalo osudným. Zemřeli při návratu z kruciáty krátce po sobě v důsledku choroby v srpnu 1271. Jana byla pohřbena v augustiniánském klášteře Jarcy,[1] který roku 1260 založila[6] a Alfons v kapetovském pohřebišti v bazilice Saint-Denis.[1] Toulouské hrabství připadlo francouzské koruně.[7]