Alfons Jordan z Toulouse

Narodil se ve Svaté zemi jako syn Raimonda z Toulouse a jeho třetí choti Elvíry, levobočné dcery krále Alfonse VI. Po svém narození byl pokřtěn v řece Jordán a odsud pochází jeho přízvisko.[1] Hrabě Raimond zemřel roku 1105 a jeho nástupcem se stal bratranec Vilém Jordan z Cerdagne.

Roku 1108 se ovdovělá Elvíra s malým Alfonsem vrátila do Toulouse a na východ odcestoval s úmyslem převzít panství zesnulého hraběte jeho levobočný syn Bernard, který nevlastnímu bratrovi Alfonsovi předal rodinné evropské statky.[2] Roku 1112 se Alfons stal hrabětem a v dalších letech soupeřil s barcelonským hrabětem Ramonem Berenguerem III., manželem Dulce Provensálské o vliv nad Provensálskem. Roku 1125 podepsali dohodu o rozdělení sporného území. Občasné srážky o moc pokračovaly mezi oběma rody až do roku 1134.[3]

Ve čtyřicátých letech Alfons Jordan po agitaci Bernarda z Clairvaux společně s králem Ludvíkem VII. a dalšími předními šlechtici pozvedl kříž a vydal se na výpravu do Svaté země.[4] Do Akkonu připlul zřejmě v polovině dubna 1148. Poté se vydal na cestu do Jeruzaléma,[5] kde ponechal v péči templářského řádu čtrnáctiletého syna Raimonda, snad, aby se pocvičil v bojovém umění.[6] Zemřel náhle pravděpodobně 15. dubna[7] v Caesareji a jeho smrt byla doprovázena zvěstí o otravě, do které měl být zapleten jeho bratranec Raimond II. z Tripolisu,[5] kterého mohl Alfons teoreticky ohrozit svým nárokem na hrabství Tripolis.[8] Alfonsovým dědicem se stal syn Raimond, který urychleně odcestoval zpět do Toulouse.[7] Druhý syn, nemanželský Bernard se zmocnil pevností Aríma Raimonda z Tripolisu. Ten si na mladíka pozval Unura z Damašku a Núr ad-Dína, své bývalé nepřátelé, kteří pevnost dobyli a zajatec putoval do otroctví, kde strávil příštích deset let života.[8]