Jan Prokopec

Narodil se chudým rodičům v Praze.[2] Otec mu zemřel ve dvanácti letech a matka Kateřina jako vdova vychovávala pět dětí.[3] Vyučil se v Praze mlynářem a podle pobytové přihlášky také mlynářským tovaryšem. Byl rovněž sekerníkem - řemeslníkem, který stavěl mlýnská kola.[4] a mlynářským pomocníkem. V roce 1854 si otevřel vlastní závod na výrobu mlýnských strojů, který se v následujících desetiletích úspěšně rozvíjel a získával zakázky v Rakousku i zahraničí.[2][5] Podnik řídil do konce života. V lednu 1894 byla část závodu poškozena požárem, škody ale nahradilo pojištění.[6]

Veřejného dění se účastnil od roku 1848.[2] Roku 1875 byl zvolen zastupitelem a radním na Královských Vinohradech.[2] V prosinci 1885 se stal náměstkem starosty.[7] Po smrti svého předchůdce, kterým byl Jan Friedländer, byl pak Prokopec těsnou většinou (17 hlasů z 35, přičemž 16 hlasovalo pro Aloise Bureše a dva se zdrželi) zvolen 23. května 1892 ve třetím kole vinohradským starostou.[8] Ve své činnosti podporoval rozvoj města a zastával se českých národních zájmů. V září 1893 na slavnostním shromáždění připomněl výročí z roku 1871, kdy František Josef I. uznal práva českého národa, a vyslovil přitom politování, že se odpůrcům prozatím podařilo zmařit obnovení státních práv Koruny české.[9] 7. října 1893 se účastnil vysvěcení nového kostela sv. Ludmily.[10] Byl rovněž předsedou výboru pro stavbu Národního domu, který byl dokončen v listopadu 1894.[11]

Měl několik sporů s Němci. V roce 1892 vyvolal jejich kritiku, když veškeré obecní vyhlášky, včetně těch o ochraně před cholerou, vydal jen v češtině, v rozporu s vládním nařízením.[12] Odmítl osadit dvojjazyčné tabulky s názvy ulic, jaké byly například v Praze („dokud to neudělá také Liberec, Teplice, Most, Duchcov a Děčín“), a angažoval se proti další existenci školy německého spolku Deutscher Schulverein, o níž vinohradské zastupitelstvo prohlašovalo, že je zdravotně závadná.[12]

Aktivně se účastnil činnosti hospodářských sdružení. V srpnu 1894 vystoupil s projevem na sjezdu českomoravských mlynářů v Hradci Králové.[13] V červnu 1895 se účastnil všeobecného sjezdu rakouských mlynářů v Praze.[14]

Kromě dalších funkcí byl rovněž poslancem zemského sněmu a členem okresního výboru, pražské obchodní a živnostenské komory, Vinohradské záložny, družstva Národního divadla a výboru pro postavení pomníku Jana Husa. Působil jako předseda Měšťanské besedy, několika živnostenských společenstev, spolku pro podporování stavby kostela, spolku pro podporování chudých studujících c. k. českého gymnázia a místního odboru Ústřední matice školské.[15]

Soukromě studoval české dějiny, zajímal se především o historické válečnictví.[2] V roce 1895 věnoval model historického praku pro národopisnou výstavu. (Jistý budějovický německý list to komentoval jizlivou poznámkou, že je to nejspíš pobídka, aby se takových praků vyrobilo víc a rozbíjela se jimi okna německých domů a škol; český redaktor na ni odpověděl, že Češi jsou zřejmě zaostalí, když používají praky; Němci totiž předtím poškodili českou školu v Mostě a Besední dům v Brně dynamitem.)[16]

Oženil se s pětadvacetiletou vdovou Marií Marešovou, rozenou Strnadovou z Chrudimi (nar. 1832), se kterou vyženil syna Josefa, spolu měli šest dětí, z nichž dvě zemřely jako malé.[17]

Zemřel náhle na mrtvici ve Studánce[18] u Rychnova nad Kněžnou (zřejmě blízko vsi Chábory), kde pobýval na zdravotní dovolené.[2] Pohřben byl 21. července 1895 na Vinohradském hřbitově.[19]