Jan Lažanský

Byl majitelem panství Manětín a Kalec (uváděno též Manětín a Rabštejn[3]). Byl čestným rytířem maltézského řádu a komořím. Roku 1886 se oženil s Idou Schwarzenbergovou,[1] sestrou Bedřicha Schwarzenberga. Měli syna Karla, který roku 1914 padl na srbské frontě,[2] respektive podlehl epidemii úplavice.[3] Dcera Teresie Seilernová se provdala za hraběte Josefa Seilerna a žila v Lešné na Moravě.[3] Další dcera Vilemína zemřela po první světové válce následkem těžkého porodu.[3]

Byl veřejně a politicky aktivní. Působil jako okresní starosta.[2] Byl předsedou manětínské Občanské besedy.[3]

Od doplňovacích voleb v roce 1887 zasedal na Českém zemském sněmu, kam byl zvolen za kurii velkostatkářskou (nesvěřenecké velkostatky).[4] Mandát obhájil v zemských volbách v roce 1889 a zemských volbách v roce 1895. Byl členem Strany konzervativního velkostatku.[1] Do sněmu se po několikaleté přestávce vrátil ještě v zemských volbách v roce 1908.[5]

V 90. letech se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1897 získal mandát za velkostatkářskou kurii v Čechách. Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1901.[6]

Profiloval se jako konzervativec. V zákonodárných sborech nevynikal jako výrazný řečník, ale trvale hlasoval s českou politickou reprezentací.[3] Souhlasil s českým historickým právem a identifikoval se s českým národním hnutím. Už dlouho před první světovou válkou zavedl na svých panstvích české úřadování.[2]

Po odchodu z Říšské rady byl jmenován kurátorem Ústavu šlechtičen na Hradčanech v Praze.[3] Žil střídavě v Praze ve svém paláci na Malé Straně a v Manětíně. Své velkostatky na severním Plzeňsku si podržel i po vzniku republiky, ovšem československá pozemková reforma jejich výměru výrazně redukovala.[3]

Od mládí trpěl krátkozrakostí a v posledních dvou letech života téměř ztratil zrak.[3] Zemřel v listopadu 1932.[2]