Jan Karel Kolovrat Krakovský

Narodil se jako syn nejvyššího zemského sudího hraběte Prokopa Krakovského z Kolovrat[p 1] a jeho druhé manželky Anny Markéty z Ogilvy (1725–1810). Jan Karel měl třináct sourozenců, šest sester a sedm bratrů: sestry Marii Annu, Marii Františku, Valburgu, Marii Rosinu, Marii Terezii a Marii Antonii a bratry Jana Nepomuka Prokopa, Josefa Maria Maxmiliána, Viléma, Václava Josefa, Františka, Aloise Josefa a Michala Václava.[1]

Jako osmiletý, roku 1757, se stal členem řádu Maltézských rytířů. O devět let později vstoupil do armády, kde sloužil v dragounském pluku č. 37 jako praporečník a následně si roku 1768 koupil hodnost kapitána (Hauptman) v 34. pěším pluku. Do války o bavorské dědictví příliš nezasáhl, ale přesto po jejím skončení získal hodnost majora. Od roku 1788 velel 19. pěšímu pluku a když byl o rok později zraněn při obléhání Bělehradu, byl povýšen na generálmajora.

V roce 1792 byl jako velitel brigády převelen k rakouskému dělostřelectvu a nasazen do 1. koaliční války s revoluční Francií. Roku 1795 byl pověřen vedením dělostřelectva rakouské Hornorýnské armády. S ním se v zimě 1796-1797 vyznamenal při dobytí opevněného Kehlu naproti Štrasburku. Po novém německém tažení povýšil v říjnu 1800 na polního zbrojmistra a v dubnu 1801 se stal skutečným tajným radouskutečným tajným radou a členem Dvorní válečné rady, c. k. komořím i majitelem 36. pěšího pluku.

Od roku 1803 byl téměř až do své smrti velícím generálem v Čechách[2], kde se osvědčil za válečných let 1805 a 1809. V bitvě u Slavkova velel společně s ruským generálem Miloradovičem čtvrté koloně o síle 23 000 mužů a 76 děl. V roce 1809 velel 2. armádnímu sboru, s kterým v dubnu přes Šumavu vytáhl z Čech k Řeznu (Řezno) a v červenci se bil v bitvě u Wagramu. Ještě toho roku byl 10. září povýšen na polního maršála.