Jakub Jan Ryba

Lesku Prahy Rožmitál nedosahoval ani zdaleka. Byly zde stále znát následky morové epidemie (1771–1772), kdy zemřelo 1450 lidí. Zdejší hlavní obživou bylo pastevectví, pěstování obilí, cvokařství, dobývání chudé železné rudy, práce v lese a v železných hutích. Blahobyt nepřinášela ani řemesla a valná většina obyvatel žila v nuzné bídě. Nad tím vším se tyčil mohutný arcibiskupský zámek. Beznaděj, upadlou morálku, opilství, nevzdělanost a zanedbanou hygienu, to vše chtěl Ryba změnit. Když přišel do Rožmitálu, našel školu v žalostném stavu. Zchátralá stavba z roku 1686 stála na hraně městského příkopu. Měla kamenné přízemí a roubené patro. Vedle skromného bytu kantora tu byly dvě nevelké třídy a v jedné z nich byla postel pomocníka, protože ten svou místnost neměl. Do školy teklo a Ryba si později mnohokrát stěžoval, že si musí přestavovat stůl, aby mu nekapalo na noty.[5] Dětí školou povinných bylo sice 300, ale do školy nechodila ani čtvrtina – jen 67. Děti seděly všechny pohromadě, nebyly rozděleny podle věku ani vědomostí. Ryba je ihned rozdělil na dvě třídy. V první třídě učil pomocník Kašpárek, v druhé třídě vyučoval sám Ryba. Dbal aby děti chodily do školy často, pilně a rády. Brzy poté se počet dětí ve škole zdvojnásobil a stále vzrůstal. Za jeho působení ve škole v Rožmitále se Rybovi dostalo už po třech letech uznání krajského úřadu, který chválil Rybovu práci. Ryba také hned na začátku svého působení v Rožmitále založil školní knihovnu, která v roce 1811 čítala 45 svazků českých i německých spisů pro mládež. Roku 1788 Ryba založil nedělní školu pro dospívající mládež, ale pro neporozumění rodičů už v příštím roce zanikla a nepovedlo se ji obnovit. Ryba také snil o založení průmyslové školy, kde by se hoši učili polnímu hospodářství, lukařství a sadařství a dívky pletení, šití a předení. Tento sen ale neuskutečnil a za svou snahu sklidil i mnoho posměchu.[6]

S ústrky a mnohým příkořím se potýkal po celý zbytek života. Ryba měl spory s rodiči svých žáků, kteří mu chodili do školy bezostyšně nadávat a často k tomu zneužívali i autoritu faráře. Cítili se dotčeni Rybovými nároky a protivný jim byl i svou důsledností s níž trval na dodržování pravidel a svých právech. Ve svém deníku si Ryba v zápisu z 13. října 1789 poznamenal charakteristickou příhodu. Jakýsi venkovan přišel před školu, nadával a hlasitě vykřikoval, že školu nikdy nepotřeboval a ani jeho děti ji potřebovat nebudou. Jeho práci mu ovšem především ztěžovali vrchnostenští úředníci na zámku a farář, který byl rád, že sám umí trochu číst, psát a počítat a najednou se objevil někdo, kdo ovládal tři cizí jazyky, zaváděl do školy nevídané novoty, byl vynikající regenschori a dokonce skládal hudbu. Byli zvyklí na patolízaly se shrbeným hřbetem a najednou se objevil někdo, kdo se ponižovat nedal.[5] Po smrti faráře Kašpara Zachara v roce 1803, kterému Ryba složil Truchlozpěv při pohřbu ctěného pana faráře K. Zachara, žil s novým farářem Františkem Česaným ve vzácné shodě.[6] Později žil a skládal v bídě – místo venkovského učitele v lidech nevzbuzovalo autoritu, zejména po rakouském státním bankrotu v roce 1811 se jeho reálný příjem hluboko propadl[4] – avšak v této době složil svoji nejznámější vánoční mši, Českou mši vánoční z roku 1796. Má český text, protože Ryba byl toho názoru, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající“. I další svá díla psal s českým textem. Populární byly také jeho písně jako Spi má zlatá boubelatá. V 19. století byla otištěna v celkem padesáti šesti českých zpěvnících. Uznání rožmitálských pánů nevzbudil ani dopis z Plzně, ve kterém bylo Rybovi sděleno, že ho město Plzeň jmenuje svým čestným občanem a k tomu přidává 100 zlatých. Podnětem pocty byla rozsáhlá duchovní skladba, kterou Ryba věnoval zdejšímu děkanskému chrámu. Závist rožmitálských tak pokračovala dál. Stačilo pokárání sládkova syna ve škole a sládek sám se cítil dotčen. Odepřel Rybovi dodat příděl piva, který byl součástí jeho deputátu. Jindy se zase urazil ředitel arcibiskupského panství, protože si učitel dovolil zařadit jeho dcery do průvodu dětí poblíž jim nerovné chasy. Nepřízeň pana ředitele Prokopa Pokorného již něco znamenala.[5] Dne 19. ledna 1809, když se jednalo o příspěvky obcí na školu, Pokorný Rybu odbyl a s křikem mu ukázal dveře. Pak ho žaloval u krajského soudu za nepříslušné chování.[6] Na podzim roku 1810 se Ryba snažil varovat své spoluobčany, aby se nepouštěli do křížku s vrchností, když se snažili vymoci si pohřeb oblíbeného arcibiskupa Salma v Rožmitále. Tato snaha přerostla v rebelii, která skončila ponižujícími tělesnými tresty na nádvoří rožmitálského zámku a uvězněním rychtáře v Praze.[4]

Dne 8. dubna roku 1815 odešel ráno směrem k Voltuši, kde měl pod kopcem Štěrbina schůzku s přítelem Antonínem Reisem (otec Bohuslavy Rajské). Tento politický emigrant původem z Porýní se v Rožmitále usadil po okupaci své země Napoleonem (po roce 1800). Reis našel Rybu na dohodnutém místě ještě živého, avšak umírajícího, s krčními tepnami podřezanými břitvou.[7] Jeho čin měl důvod v dlouhodobé vyčerpanosti, depresích, obtížné ekonomické situaci rodiny, trýznivém fyzickém onemocnění (trpěl zlatou žilou), neutěšených vztazích nekonformního učitele k nadřízeným a také ve vlivu stoické filosofie, která sebevraždu za jistých okolností schvalovala jako eticky žádoucí (Ryba patřil mezi vášnivé čtenáře Seneky). Podle nedávno objeveného dokumentu mohl být poslední kapkou fakt, že rožmitálský farář pravděpodobně ustoupil od rozjednané opravy kostelních varhan, které tou dobou byly rozladěny a v žalostném stavu.[4]

Jako sebevrah nemohl být pohřben na hřbitově, proto se místem jeho posledního spočinutí stal morový hřbitov, severozápadně od Starého Rožmitála. Podle výzkumu archivářky Věry Smolové se ovšem ukazuje, že i jiní zemřeli stejným způsobem jako Ryba. O těch bylo do matričních knih zapsáno, že se například utopili v záchvatu nepříčetnosti a nemohli tak být odpovědní za své skutky. Pak byli pohřbeni někde vzadu u hřbitovní zdi, stejně jako novorozěňata zemřelá bez křtu, ale nikdy nebyli vyobcováni na vzdálený morový hřbitov jako Jakub Jan Ryba, za jehož činem stálo vědomé rozhodnutí vzdělance.[4] Teprve v roce 1855, z podnětu jeho syna Josefa Arnošta Ryby, universitního profesora a očního lékaře, se farář Jan Fähnrich postaral o přenesení ostatků na starorožmitálský hřbitov.[8] Následně pak na místě jeho smrti v lese nad Voltuší v roce 1854, postavili lesní dělníci kamenný křížek, v roce 1933 doplněný kamennou mohylou, která zde stojí dosud. Vedle mohyly se nachází i pomník k 50. výročí vzniku Československa. Roku 1888 nechal na Rybově hrobě ve Starém Rožmitále vztyčit pomník místní Literární spolek pod vedením Adolfa Růžičky.[6] Fiktivní portrét Jakuba Jana Ryby od Marie Uchytilové Kučové byl doplněn až v 60. letech 20. století na popud řezbáře Václava Kotrbatého. Poblíž hrobu svého otce nalezl místo posledního odpočinku i syn Josef Arnošt Ryba.

Jakub Jan Ryba měl se svojí ženou Annou 13 dětí. Ze sedmi z nich, které se dožily dospělosti, založily rodinu pouze čtyři – syn Josef Arnošt a dcery Filipina, Marie a Klementina. Linie rodu pokračuje až dodnes v potomcích dvou nejmladších Rybových dcer.[13]

• Ambrož (1791–1796) – zemřel v dětském věku na „bouli v krku“
• Jakub (1793–1795) – zemřel v dětském věku na spálu
• Josef Jakub Jan Arnošt (1795–1856) – oftalmolog, děkan lékařské fakulty v Praze
• Vilém Josef Alexander Prosper (1796–1822) – studoval v Plzni a v Praze a poté vedl po otci školu; měl bouřlivou povahu, nechal se naverbovat k regimentu; zemřel ve Veroně ve věku 25 let
• Terezie Kateřina Anna (1798–1799) – zemřela na neštovice
• Václav Jakub Prosper (1800–1863) – byl knihkupcem v Karlově ulici na Starém městě v Praze; založil si umělecký závod; oženil se s Terezií Zimmerovou, byli však zřejmě bezdětní
• Anna Terezie (1802–1803) – „zemřela na chřadnutí, ježto dostala skrze neopatrnost chůvy“
• Filipa Anna Terezie (1803–1860) – provdala za Františka Burdu, správce arcibiskupského velkostatku v Novém Rychnově, obě jejich děti zemřely v dětském věku
• Marie Rozalie Anna (1805–1879) – vdala se za Pavla Schwinga, lesníka v hraběcích službách v Panenských Břežanech a měla devět dětí
• František Jakub Januar (1807) – zemřel v den svého narození
• Klementa Anna (1808–asi 1880) – provdala se za bratra Pavla Schwinga Matěje, také lesníka v hraběcích službách v Panenských Břežanech, měla s ním čtyři děti
• Jakub Jan Filip (1810–?) – není mnoho známo, měl být hospodářským úředníkem a zemřel v mužném věku
• Anna (1813) – kvůli nešťastnému pádu matky se narodila již mrtvá

V Rožmitále pod Třemšínem v roce 1990 byla založena na popud místního historika Jindřicha Háska Společnost Jakuba Jana Ryby. Jejím cílem je „popularizovat dílo tohoto vynikajícího českého učitele, hudebního skladatele a národního buditele“. Mezi významné členy společnosti jsou nebo byli: PhDr. Jiří Berkovec, hudební vědec a skladatel, Msgre PhDr. Miloslav kardinál Vlk, arcibiskup pražský a primas český, čestný občan města Rožmitála pod Třemšínem a bývalý starorožmitálský farář, Otakar Brousek st., herec, paní Alena Novotná – prapravnučka J. J. Ryby, paní Ivana Krchovová a Danuše Pelikánová – praprapravnučky J. J. Ryby a Jakub Jan Kühnel – prapraprapravnuk J. J. Ryby.[16] Společnost Jakuba Jana Ryby a Rybův odkaz udržuje a studuje již po tři generace rodina Hoyerových z Rožmitálu – Ivan Hoyer, Hubert Hoyer a Ivana Hoyerová.

Od roku 2018 je pořádán Festival Jakuba Jana Ryby.[17]

• SLAVÍK, František Augustin. Život a působení Jakuba Jana Ryby. 1. vyd. Praha: F. A. Urbánek, 2005. 78 s. Dostupné online. ISBN 80-239-4958-6.
• SLAVÍK, František Augustin. Rožmitál pod Třemšínem a jeho okolí. Město Rožmitál pod Třemšínem: Rožmitál pod Třemšínem, 2005. 294 s. ISBN 80-239-4958-6.
• HÁSEK, Jindřich. Toulky za Jakubem Janem Rybou. Rožmitál pod Třemšínem: Rožmitál pod Třemšínem: Jindřich Hásek, 2004. 24 s. ISBN 80-903447-2-0.
• HÁSEK, Jindřich. Příběhy Rybovy vánoční mše. Rožmitál pod Třemšínem: Jindřich Hásek, Rožmitál pod Třemšínem, 2006. ISBN 80-903447-8-X.
• HÁSEK, Jindřich. Rybovo jásavé srdce ozařuje svět. Rožmitál pod Třemšínem: Jindřich Hásek, Rožmitál pod Třemšínem, 2004.
• HOFMEISTER, Rudolf Richard. Uštvaný génius a jiné příběhy. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1971. 149 s.
• ČÁKA, Jan. Brdské toulání. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1983. 193 s. ISBN 978-80-204-2360-3.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakub Jan Ryba na Wikimedia Commons
• Autor Jakub Jan Ryba ve Wikizdrojích
• Osoba Jan Jakub Ryba ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jakub Jan Ryba
• Jakub Jan Ryba v databázi Středočeské vědecké knihovny
• Rodokmen J. J. Ryby – podrobný přehled