Jacques de Morgan

V roce 1882-3 byl v indii s francouzským geologem Mauricem Chaperem.

V Peraku, tehdy novém britském protektorátě v Malajsku byl v roce 1884 pověřen Hughem Lowem pořízením první geologické a důlní mapy okresu Kinta výměnou za koncesi na cínový důl Kliang Lallang poblíž Gopengu. Jacques při práci spolupracoval s domorodými průvodci, sbíral motýli, měkkýše a byliny a svá etnologická pozorování a kresby si zaznamenal do svého cestovního deníku. S prospektory a průvodci prostudoval cínová naleziště v širokém okolí. Hlubotisková mapa s topografií a drenážním systémem údolí řeky Kinta byla dokončena ještě téhož roku.[5] Po svém návratu do Francie založil společnost na těžbu cínu, ale zdá se, že svůj podíl ztratil, když byla tato společnost sloučena se Société des Mines de'Etain de Pérak v roce 1886 a vytvořila Société des Etains de Kinta (SEK), která se stala nejdéle fungujícím dolem v Malajsii.[6]

Opět s Mauricem Chaperem provozoval od r. 1886 jménem francouzských investorů měděný důl v Akthale (Lorri, Arménie). V roce 1888 byl společností vyhozen, poté se vrátil do Francie a své objevy široce publikoval (Vědecká mise na Kavkaz). Během tohoto pobytu se zevrubně seznámil s historií Arménie a o třicet let později energicky zareagoval na genocidu páchanou osmanskou vládou v letech 1915 až 1917 (Proti barbarům z Východu, studie o Turecku, jeho proradnostech a zločinech, Ed. Berger-Levrault, 1918).

Roku 1892 byl de Morgan jmenován nástupcem Eugèna Grébauta ve funkci ředitele Service des Antiquités d'Egypte v Káhiře. Tuto funkci zastával šest let (1892-1897). Podnikl vykopávky v Dáhšúru, kde objevil hrobky princezen Mereret a Khnumit, jejichž mimořádné šperky jsou dnes k vidění v Egyptském muzeu v Káhiře. Dále de Morgan v roce 1893 objevil mastabu vezíra Mereruky v Sakkáře, v roce 1893 odkryl chrám Kom Ombo, v roce 1897 našel hrobku královny Neithotep v Nakádě, pro své rozměry (půdorys – 54x27 m) původně považované za místo posledního odpočinku Manehtova faraóna Meniho, a vedl první vědeckou výpravu na Sinaj. Po úplném odkrytí nekropole v Dáhšúru měl to štěstí, že se mu do rukou dostaly ty nejobdivuhodnější klenoty, poklad princezen v galeriích královen pyramidy Sesostris III. Ve svých teoretických pracích obhajoval pravděpodobnost asijského původu egyptské civilizace.

Pamětní deska na citadele v Susách: ""Tuto pevnost postavil Jacques De Morgan, objevitel ropy v Íránu, zakladatel a první ředitel francouzského archeologického úřadu v letech 1897 až 1912. Deska byla odkryta v roce 1967 k 70. výročí francouzské kanceláře v Susách."

V roce 1897 byl jmenován generálním delegátem ministerstva pro veřejné vyučování v Persii a byl pověřen vykopávkami na území dnešního Íránu. Vykopával hlavně v Súsách, pokoušel se vystopovat trasy asyrských nájezdů v Elamu, objevil Maništušův obelisk, vítěznou stélu z Narám Sínu a Chammurapiho zákoník (1901). Prozkoumal také dolmeny v oblasti severně od Teheránu a přivezl zpět do Francie ke studiu různé fosilie, hmyz a měkkýše. V únoru 1892 de Morgan zveřejnil informaci, že v Íránu dochází k průsakům ropy, které by mohly být komerčně zajímavé.[7] O svých poznatcích vydal Mission scientifique en Perse se čtyřmi svazky geologických studií; dva svazky archeologických studií o hrobech a dalších památkách; jeden svazek věnovaný kurdským dialektům a jazykům severní Persie; jeden svazek mandejských textů a další dva svazky geografických studií.

Navzdory jeho archeologickým úspěchům je jeho metoda objevů dnes považována za příliš zaměřenou na hledání uměleckých děl, a to na úkor budov a stratigrafických vrstev, které bezohledně a nenávratně zničil, aby se dostal k předmětům svého zájmu. Neváhal například postavit impozantní pevnost v Súsách (citadela) z kamenů přímo z vykopaných památek, např. Dareiova hradu nebo zikkuratů z Čogha Zanbíl.