Ivan Bukovský

Oba rodiče Ivana Bukovského byli sekulární Židé, kteří se za druhé světové války seznámili v Terezínském ghettu. Otec Otto Schwarz byl z Terezína deportován roku 1944 do Osvětimi, kde se dočkal osvobození, matka Marianna prošla Terezínem, Ravensbrückem a Bergen-Belsenem. Otec jako předválečný komunista po válce získal zaměstnání na Tiskovém odboru ministerstva informací a osvěty. Roku 1951 byl propuštěn a vyslýchán a pak až do odchodu do penze pracoval jako lektor podnikových novinářů v Průmstavu. Matka, která ovládala němčinu i angličtinu a před válkou pracovala jako cizojazyčná korespondentka a stenotypistka, byla po válce úřednicí v zahraničním obchodě.

Ivan Bukovský vyrůstal v rodinném prostředí ovlivněném spíše křesťanskou kulturou a řeckou mytologií. Židovskou kulturu objevil až při návštěvě příbuzných v Izraeli roku 1963. Od raného dětství maloval a v letech 1964–1968 absolvoval Výtvarnou školu Václava Hollara. Škola byla v té době zaměřena spíše na propagační výtvarnictví a nesplnila jeho očekávání. Byl poté dva roky zaměstnán a krátce studoval historii umění a estetiku. Roku 1971 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru prof. Jana Smetany. Roku 1974 obdržel studentskou Cenu 17. listopadu. Roku 1975 společně s Janem Bouškou a 1976 poprvé samostatně vystavoval v malé neoficiální galerii Divadla v Nerudovce.[1] Zúčastnil se významné generační Výstavy mladých v Mánesu (1976). Po absolvování AVU (1976) se roku 1978 oženil a přestěhoval nejprve do Dobříše a později do Příbrami.

Roku 1978 se zúčastnil neoficiální generační skupinové výstavy Konfrontace v Mikrobiologickém ústavu ČSAV. Se svým spolužákem z Akademie Jiřím Sozanským byl spoluorganizátorem prvního ze tří neoficiálních výtvarných sympozií v Terezíně roku 1980. Na výstavu bylo dva dny po zahájení uvaleno na příkaz KSČ informační embargo, ale zprávu o ní již předtím zveřejnily noviny i televize a zákaz naopak zvýšil návštěvnost. Až do konce 80. let Bukovský vystavoval většinou pouze v menších galeriích.

V letech 1984–1990 spolupracoval s Krátkým filmem. Počátkem 90. let navštívil na pozvání bratří Lucchettů Itálii a roku 1993 Izrael.

Od roku 1993 se věnuje středoškolským studentům v příbramské waldorfské škole. Učí zde dějepis a dějiny umění a výtvarnou výchovu.[2]V letech 1996–2003 byl pedagogem na SOŠ a VOŠ ve Štětí.

Ivan Bukovský žije a pracuje v Příbrami. Byl členem výtvarné skupiny Lipany (1991–1992) a SVU Mánes (1992–2013) a Středočeského sdružení výtvarníků. Po odchodu z SVU Mánes je členem Volného sdružení M (zal. 2013).

Ivan Bukovský patří k mladší generaci širokého proudu české Nové figurace, která původně vzešla z informelu a ponechala si jeho existenciální východiska a expresivitu. Navázala na tvorbu zakladatelů české moderny z poloviny 60. let, aby po svém reagovala na normalizační atmosféru, v níž se mísila beznaděj, společenská přetvářka a absurdita všedního konání, která se někdy blížila grotesce. Tato generace, která opustila školu v době tuhé normalizace ve druhé polovině 70. let, nalézala možnost vystavovat většinou pouze v neoficiálních nebo mimopražských galeriích. Každý pokus chovat se nezávisle neprodleně následovaly zákazy.

Bukovský byl ovlivněn renesanční a barokní malbou i Rembrandtem, italským civilismem a evropskou Novou figurací. Jako mnozí z jeho generačních druhů ve své tvorbě reaguje na psychicky vypjatou malbu Francise Bacona, expresivní malbu Chaima Soutina nebo Františka Mertla.

Ivan Bukovský již během studia maloval obrazy s citem pro monumentální prostor, ve kterých dramaticky řešená kompozice a silné figurální gesto vytváří celistvou, scénograficky komponovanou arénu.[4] Ve své rané tvorbě Bukovský nalézal témata v prostředí rockové hudby a studentských večírků. Změna nastala v letech 1977–1978, kdy spolu s Jiřím Sozanským jezdil do Malé pevnosti v Terezíně studovat archivy a výpovědi svědků. Během následného tříměsíčního výtvarného sympozia (1980), kterého se kromě nich zúčastnili také Zdeněk Beran, Oldřich Kulhánek nebo Lubomír Janečka, vytvářeli v bývalých celách instalace, které měly revokovat něco z hrůzy, kterou prožívali vězni koncentračního tábora. Komunisté vcelku správně poznali, že jde o zrcadlo nastavené jakékoli totalitě a proto se pokoušeli nejprve areál uzavřít a potom výstavu předčasně ukončili.[5]

Bezútěšnou situaci druhé poloviny 70. let reflektuje Bukovský v motivech zdí a labyrintů, ze kterých se člověk marně pokouší uniknout. Architektura ve formě šedých zdí, náhrobních kamenů, katafalků, rozvrácených sarkofágů, kamenných podstavců, obětišť, stolů a trůnů se pak stala součástí většiny obrazů. Tyto geometricky strohé tvary člení prostor obrazu vertikálně či horizontálně, slouží jako opora i překážka nebo diagonálním předělem akcentují dynamiku děje.[6] Tvoří kontrast k figurám a organické hmotě obecně a směřují pozornost k ústřednímu ději.

V 80. letech se Bukovský zabýval běžnými lidskými situacemi z každodenního života, ale sám sebe vnímal jako pouhého pozorovatele jevů a držel si intelektuální odstup. Tetiva pro ně užívá pojmu "interpretační obrazy". Náměty nacházel v expresivních gestech postav na fotografiích v novinách nebo zprostředkovaných černobílou televizní obrazovkou. Tomu odpovídala i tlumená barevnost s převahou šedé (Portrét, 1983, Domov důchodců, 1983). Frontální záběr a zdánlivá náhodnost kompozičního umístění figur evokuje momentku, časovost děje zaostřeného pouze na podstatné části výrazu, gesta či oblečení. Komunikace "z očí do očí" zachycuje nesmlouvavě a bez příkras pravdu života.[7] Činnost postav působí zneklidňujícím až surreálným dojmem a často zobrazuje nějakou mezní událost. Motiv havárie a následného neurvalého pokusu o záchranu oběti proti její vůli (Nehoda, 1980, Přechod, 1981)[6] vypovídá o existenciálních východiscích Bukovského tvorby. Apokalyptická vize Laboratoř pana Oppenheimera (1980) tematizuje marné snahy člověka o ovládnutí přírody, které mohou vést pouze ke katastrofě.[4] Ve druhé polovině 80. let prodělal tvůrčí krizi a většinu obrazů z tohoto období zničil nebo přemaloval.

Nový impuls jeho tvorbě dal až pád komunistického režimu. Počátkem 90. let se v Bukovského tvorbě téma kalamit zobecňuje a paralelu k osudu jednotlivců i celého lidstva malíř nachází ve starozákonních příbězích nebo antických bájích. Námětem několika obrazů se stal Ikarův pád, jako širší podobenství o lidské pýše (Ikaros, 2007), prorok Jeremjáš, Izajáš nebo Jób. Cyklus Ahasver vychází z raného portrétu malířova otce (původně jeho přezdívka během věznění v Terezíně) a zobecňuje téma věčného neklidu bez naděje na smrt a spasení. Rodinné zázemí Ivana Bukovského bylo sekulární a židovská témata v jeho tvorbě jsou spíše symbolickou lamentací nad pádem a destrukcí lidského rodu.[4]

V obrazech, které vznikly po roce 2000 je zřejmý posun k abstrakci. Figura je často jen naznačena, spíše jde o umístění tvarů v prostoru, navození zvláštního napětí mezi plochou a prostorem.[8] Expresivní malba zobrazuje figury i těla mrtvých uprostřed povalených náhrobků v rozměrném triptychu Kaddiš (2006–2007, 200 x 405 cm). V jiných obrazech jsou naznačeny postavy, řítící se z nakloněné plochy působením gravitace (Pád, 2009) nebo jen proudy živé organické hmoty, pronikající skrze průrvy v kamenných architekturách (Odpadky, 2009, Průnik, 2009, Separace, 2009). Přízračným tématem jsou jakási obětiště s naznačeným trupem (Příběh, 2009–2010) nebo jen nedefinovatelnými organickými útvary shodné barevnosti, upomínajícími na kusy masa zavěšené na háku (Obětiště, 2015).

Vedle figurální tvorby vzniká cyklus abstraktních kreseb na jednotném cihlovém podkladu, v nichž je figura pouze naznačena. Dominantní výtvarnou složkou se stává kontrast asfaltové černé plochy v podmalbě, bílé přecházející do hnědavých tónů a nepravidelné červené lineární kresby vytvořené drippingem.

Bukovský ve své výtvarnické konfesi říká: "Smyslem umění je hledání řádu a vytváření rovnováhy v chaosu, který nás obklopuje." "Umění je strážcem mystéria, ze kterého čerpá svůj zdroj. Není určené k dekoraci, ale má člověka chytit za pačesy a protáhnout ho trním."[9]

• Souborný katalog výstav, Divadlo v Nerudovce, vydal Ústřední dům pionýrů a mládeže JF, Praha 1980
• Ivan Bukovský: Obrazy, text Karpaš Roman, 8 s., OKS Liberec 1981
• Ivan Bukovský: Obrazy, text Vančát Jaroslav, 20 s., Galerie výtvarného umění v Chebu 1987
• Ivan Bukovsky: Dipinti, text Chin Lucio, Tetiva Vlastimil, 38 + (4) s., Treviso 1993
• Vlastimil Tetiva, Skutečnost a iluze. Tendence českého radikálního realismu, 170 s., AJG Hluboká 1993, ISBN 80-900633-2-2
• Ivan Bukovský: Pláč Jeremiášův, Galerie Litera, Praha 1995
• Ivan Bukovský, text Drury Richard Frederick, dvoulist, Galerie Magna, Ostrava 2007 On line
• Ivan Bukovský: Ohlédnutí, text Kříž Jan, Rejžek Jan, 16 s., Zámeček Příbram 2009
• Ivan Bukovský: Útržky příběhů, text Jiří Pometlo, Galerie Beseda, Ostrava 2010
• Ivan Bukovský: Retrospective, texty Bohumír Bachratý a kol., 171 s. ̟ CD, vlast. nákladem, Příbram 2014
• Ivan Bukovský: Obrazy, text Chin Lucio, Hansen Hannes, Neumann Ivan, Tetiva Vlastimil, 20 s., nedatováno

• Ivan Bukovský, osobní stránky
• Ivan Bukovský v informačním systému abART
• Výtvarnické konfese: Ivan Bukovský, ČT 2015, režie Petr Skala

POSEL ŘÁDU - IVAN BUKOVSKÝ 70 https://youtu.be/SZawGX9xs70