Ius ad bellum

Jde o státní akt, který vede k porušení míru, ohrožení míru, nebo je útočným činem (agresí). Taková válka je mezinárodním právem zakázána a kvalifikována jako nejtěžší mezinárodní zločin.[2] Za agresivní akt se podle Rezoluce 3314 (XXIX) přijaté 14. 12. 1974 Valným shromážděním OSN považuje kterýkoli následující čin, bez ohledu ke skutečnosti, byla-li vyhlášena válka:

a) invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu, vojenská okupace, byť i dočasná, která je důsledkem invaze nebo útoku ozbrojených sil, jakékoliv připojení území jiného státu nebo jeho části, při němž bylo použito síly;

b)     bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu, použití jakýchkoli zbraní jednoho státu proti území druhého státu;

c)     blokáda přístavů nebo pobřeží jednoho státu ozbrojenými silami druhého státu;

d)     útok ozbrojených sil jednoho státu na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu;

e)     použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území druhého státu s jeho souhlasem v případě, že nedodržely podmínky pobytu nebo délky jejich přítomnosti;

f)       jednání státu, který povolil druhému státu, aby použil jeho území ke spáchání agresivního činu proti třetímu státu;

g)     vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů, kteří používají sílu, proti jinému státu v takové míře, že se to rovná předchozím činům.[2]

O tom, zda byla podstata takového skutku naplněna, rozhoduje Rada bezpečnosti OSN, podle čl 39. Charty OSN.[2]

Charta OSN v kapitole VII. (akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných) upravuje tři případy, kdy je stát oprávněn, příp. povinen užít vojenské síly proti druhému státu a to:

a) účastní-li se ozbrojené akce proti útočníkovi na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN;[2]

b) účastní-li se vojenské akce proti útočníkovi v rámci regionální organizace, která k tomu byla Radou bezpečnosti zmocněna;

c) při výkonu práv individuální nebo kolektivní sebeobrany proti ozbrojenému útoku druhého státu podle čl. 51.[2]

Mezinárodní trestní soud byl zřízen Římským statutem. Vešel v platnost dne 11. dubna 2002 a jeho účelem je stíhat osoby zodpovědné za zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a od roku 2010 definovaný zločin agrese (agresivní války). Dle finálního výkladu, který byl na Kampalské konferenci v roce 2010 stanoven a který je zároveň ukotven v trestním zákoníku ČR (zákon č. 40/2009 Sb.) v hlavě XIII, díle 2 § 405a, je za pachatele považován ten, kdo:[5][6][7]

Rada bezpečnosti OSN, v případě zahájení výkonu soudní moci z iniciativy prokurátora, může vyšetřování zastavit, pokud nabude dojmu, že vyšetřovaný čin parametry agrese nesplňuje. Soud aktivně disponuje touto jurisdikcí od 1. ledna 2017. [6][8]

Duško Tadić, bosenský Srb, obžalovaný z několika porušení Ženevských úmluv, argumentoval neexistencí mezinárodního ozbrojeného konfliktu a tedy i nedostatkem věcné jurisdikce ICTY v jeho případě. V této situaci musel ICTY přistoupit k vymezení definice mezinárodního ozbrojeného konfliktu.[10] Ozbrojený konflikt je ICTY chápán jako uchýlení se k ozbrojené síle mezi státy, nebo déletrvající ozbrojené násilí mezi vládní autoritou a organizovanými ozbrojenými skupinami či mezi takovými skupinami uvnitř jednoho státu. Tato definice není bezchybná, nicméně umožňuje jistou flexibilitu a zároveň zakotvuje důležitou zásadu, podle níž válečný konflikt existuje, aniž je formálně vyhlášen – a aniž jej jeho strany uznávají.[11][4]

Od druhé světové války se již nesetkáme s formálním vyhlášením válečného konfliktu, ale spíše se způsoby vedení války, které se snaží obejít tradiční definici mezinárodního humanitárního práva (dále MHP). Příkladem je hybridní válka užitá v bojích na východě Ukrajiny v letech 2014-2015. I v tomto konfliktu je však MHP v kontextu aplikovatelné, jelikož bylo dosaženo dostatečné intenzity i rozsahu (podle Human Rights Watch). Projevy hybridní války se snaží obejít úpravu ius in bello (např. současné použití vojenských a polovojenských jednotek s cílem demoralizace obyvatelstva, útoky pomocí malých částí pravidelné armády; výcvik a zásobení lokálních militantních skupin souběžně s útoky využívajícími pokročilých informačních technologií). I přesto, že byly naplňovány znaky utajené, tj. nevyhlášené války, a mělo se tak použít všech norem MHP, objevily se značné kontroverze, jaký režim použít.[12]

Ruská federace, která byla z mnoha stran obviňována z vojenské přítomnosti své armády na území Ukrajiny, se všem obviněním bránila s poukazem na to, že všechny síly, bojující proti Ukrajinské vládě, jsou vzbouřenci. Žádný z incidentů okolo nákladních vozů s „humanitární pomocí“, ani překvapivý obrat v situaci, kdy již povstalecké síly byly téměř poraženy, a dokonce ani velmi kontroverzní sestřelení letu 17 společnosti Malaysian Airlines, však nevedly k přímému usvědčení Ruské federace z invaze na území Ukrajiny.[13]

Použití síly v tzv. hybridní válce tedy spadal do „šedé zóny“ MHP, chyběla jakákoliv definice, která by takovou válku mezinárodněprávně identifikovala. Jinými slovy, hybridní válka byla v MHP tolerovatelná, nicméně testovala hranice momentální úpravy a odhalovala její nedostatky. Zatím (2017) nebyly podniknuty žádné kroky ze strany Rady bezpečnosti OSN, které by tuto situaci řešily, což jen poukazuje na nutnost tuto oblast MHP dále upravovat.[13]

V rozporu s výše zmíněným čl.2 odst. 4 Charty OSN a dalšími rezolucemi VS OSN je však neoddiskutovatelně okupace Krymu ruskou armádou v březnu 2014. Žádné akce OSN však nevyústily v závazné důsledky, neboť Ruská federace jako stálý člen Rady bezpečnosti OSN, disponující právem veta, všechna taková opatření zablokovala.[13][4]