Investiční strategie

Součástí širšího finančního plánování jednotlivců, rodin či firem je investiční plánování. Volba investiční strategie je významnou součástí celého investičního procesu:[4]

1. Analýza situace investora – určení velikosti investice, investičního horizontu, vztahu k riziku a požadovaného výnosu
2. Analýza současných investičních příležitostí – zjištění minulého vývoje a současného stavu v nabídce investičních nástrojů
3. Analýza budoucích investičních příležitostí – odhad budoucího vývoje, očekávaného výnosu a rizika jednotlivých nástrojů
4. Rozhodnutí – výběr investičních nástrojů a volba investiční strategie
5. Realizace – nákup vybraných investičních nástrojů, vytvoření investičního portfolia
6. Analýza průběžných výsledků – sledování investice a hodnocení dosahovaných výsledků
7. Rozhodnutí o dalším investičním chování – reinvestice výnosů, úprava portfolia

Investiční plán lze naplňovat využitím jedné nebo více investičních strategií. Pavel Kohout uvádí, že výběr strategie více než z 90 % určuje charakter chování investičního portfolia z hlediska výnosů, rizik a odolnosti vůči inflaci.[5] Jednotlivé strategie se od sebe liší investičními cíli a investičními omezeními. Cíle se týkají výnosu a rizika. Mezi omezení patří časový horizont, regulatorní a zákonná omezení, zdanění a požadavky na likviditu.

Podle investičního horizontu se strategie člení (přesné vymezení hranic není ustálené, pohybuje se obvykle od 1 do 3 let, resp. od 3 do 7 let):[6]

• krátkodobé
• střednědobé
• dlouhodobé

Pro velmi krátkodobou investiční strategii (do 1 roku) jsou vhodnými investičními nástroji např. termínované vklady, spořící účty, peněžní fondy. Méně vhodné jsou běžné účty, jejichž reálný výnos (s přihlédnutím k inflaci) bývá zpravidla záporný. V horizontu 1 až 3 let jsou nejlépe hodnoceny investice do krátkodobých dluhopisů a dluhopisových fondů, případně zajištěné fondy, strukturované dluhopisy a strukturované vklady.

U střednědobých investičních strategií (3 až 5letých) se více rozhoduje mezi vyššími možnými výnosy i riziky (akcie, investiční certifikáty, akciové fondy) a menšími výnosy s větší jistotou (střednědobé dluhopisy). Dalšími nástroji jsou penzijní fondy, stavební spoření a životní pojištění, které i přes nízký výnos činí atraktivnějšími státní podpory a daňové úlevy.[6]

Pro investiční strategie s dlouhodobým horizontem (více než 5 let) se doporučují investice do akcií, které umožňují maximalizovat celkový výnos investice. K nim patří i investiční certifikáty a akciové fondy. Potenciál rizikového, ale vysokého výnosu představují hedge fondy a speciální fondy (nemovitosti, deriváty aj.). Méně výnosné jistější nástroje jsou dlouhodobé dluhopisy.[6]

Podle přístupu k trhu lze rozlišit strategie:[6][7]

• aktivní – investor se snaží „porazit trh“, dosáhnout vyšší výnosnost než jaká je na trhu
• pasivní – investor se snaží dosáhnout stejného výnosu jako trh, v očekávání dlouhodobého růstového trendu

Investor posuzuje každou investici přinejmenším z hlediska tří základních faktorů (tzv. magický trojúhelník investování):[8][9]

• očekávaný výnos investice (ve formě ročních výnosů nebo růstu ceny investice),
• očekávané riziko investice,
• očekávaný důsledek na likviditu investora.

Investor se vždy pohybuje uvnitř tohoto trojúhelníku a nikdy nemůže dospět k ideální investici, která by současně maximalizovala výnos, byla by zcela bezpečná a bylo by možné ji okamžitě proměnit v hotové peníze. Podle toho, který z těchto faktorů upřednostňují, se investiční strategie dále dělí do skupin.

• Podle cíle (při výběru z těchto strategií se zohledňuje např. i rozdílné zdanění ročních výnosů a výnosů z prodeje aktiv):[10][11][12]
  • růstová (strategie růstu ceny investice) – cílem je především růst hodnoty investice; pravidelné roční výnosy jsou obětovány ve prospěch očekávaného vyššího výnosu v budoucnosti (využívá zejména akcií s vysokým potenciálem růstu hodnoty, doplněných o obligace a z důvodu likvidity o nástroje peněžního trhu)
  • výnosová (příjmová, důchodová, strategie maximalizace ročních výnosů) – cílem je získávat pravidelný příjem z investice, např. pro pokrytí části svých běžných výdajů; je vhodnější při nižší inflaci, která výnosy příliš neznehodnocuje (využívá zejména dluhopisů, podílových listů, akcií investičních fondů vyplácejících dividendy nebo akcií velkých společností se stabilní dividendou)
  • růstově výnosová (strategie orientace na celkový výnos) – cílem je růst hodnoty i pravidelný příjem, je kombinací obou předchozích strategií
• Podle vztahu k riziku a očekávání výnosu:[13][10][11]
  • konzervativní (strategie ochrany kapitálu) – ochrana hodnoty bohatství před znehodnocením, investor preferuje minimální riziko
  • vyvážená (progresivní) – růst hodnoty investice při přiměřeném riziku
  • agresivní (dynamická) – co nejvyšší růst hodnoty investice i při vysokém riziku, investor preferuje výnos
• Zvláštním případem strategie podle preferovaného faktoru je:[11]
  • strategie maximální likvidity – cílem je zajistit co nejvyšší likviditu investice, aby investor měl vložené prostředky snadno při ruce, obvykle za cenu nižšího výnosu; užívá se v případě problémů v zajišťování vlastní likvidity nebo při rychlých změnách v tempu inflace, kdy se často mění investorovy cíle a ten musí původní investici zpeněžit, aby mohl prostředky investovat jinak (využívá např. krátkodobé termínované vklady, cenné papíry a hmotné investice s krátkou dobou návratnosti)

Podobně jako si volí svou strategii individuální investoři, tak i subjekty kolektivního investování (investiční fondy, podílové fondy aj.) se různí v druhu a poměru aktiv, do kterých investují. Zatímco však individuální investor může svoji strategii průběžně přizpůsobovat aktuální situaci na trhu, fondy takový prostor na změnu nemají. Volí a zřetelně deklarují svou stabilní investiční strategii tak, aby svým investorům poskytli transparentní nabídku.[14]

Základní členění fondů dle investiční strategie:[15][14][16][17]

• fondy peněžního trhu – jsou konzervativní, dávají přednost likviditě a nízkému riziku před vyššími výnosy, vhodné k investicím s krátkým horizontem
• dluhopisové fondy – představují střední cestu mezi peněžními a akciovými fondy, míra rizika a výnosu závisí na druhu dluhopisů, do kterých investují
• akciové fondy – patří k rizikovějším, z hlediska výnosu však k nejvýkonnějším, spíše s dlouhým investičním horizontem
• smíšené fondy – jsou hodně různorodé, charakteristická je pro ně diverzifikace (napříč investičními aktivy, odvětvími, regiony), z hlediska výnosu jsou někde mezi dluhopisovými a akciovými fondy

Podle investičního cíle:[15][14]

• příjmové (důchodové) fondy – preferují roční příjem z dividendy a jsou orientovány spíše krátkodobě
• růstové fondy – preferují růst tržní ceny a orientují se spíše na dlouhý časový horizont

Dále existují např. fondy oborové, které se soustředí na investice do určitého odvětví, fondy regionální investující v určitém regionu. Zastřešující fondy („fondy fondů“) pod sebou zastřešují více fondů s různými strategiemi a důrazem na diverzifikaci se podobají smíšeným fondům. Etické fondy usilují o společensky odpovědné investování. Veřejné fondy se orientují podle vládnoucí politické reprezentace a investují spíše s menším rizikem (do obligací apod.), soukromé fondy jsou nezávislé a investují více do akcií. Indexové fondy investují do akcií podle jejich zastoupení ve zvoleném tržním indexu. Zajištěné fondy garantují počáteční investovaný vklad, případně s minimálním výnosem.[15] Specifickými z hlediska strategie jsou také nemovitostní fondy, které investují do realitního sektoru a do nemovitostí coby aktiv s nízkou likviditou.[14]

V kontextu podnikového řízení se termín investiční strategie objevuje v obecnějším smyslu strategického plánu nově vznikající firmy nebo investičního projektu představujícího rozvoj existující firmy. Investor zvažuje, jakou strategii zvolit pro další rozvoj, do jakého projektu investovat a z jakých zdrojů takovou investici financovat. Investice mohou být:[18][8]

• finanční (nákup dlouhodobého finančního majetku, investování na finančních trzích)
• hmotné / věcné (pořízení dlouhodobého hmotného majetku)
• nehmotné (pořízení dlouhodobého nehmotného majetku)

Na první kategorii investic se zaměřovaly předchozí pasáže. Příklady zbývajících dvou kategorií představují např. investice do nákupu nové technologie, zřízení nové pobočky, výzkumu a vývoje nových produktů nebo i získávání nového lidského kapitálu.

Investor se podobně jako u finančních investic rozhoduje o tom, že odloží část své současné spotřeby (úspor) za účelem získání budoucího užitku (tak je definována investice v nejobecnější rovině). Hlavním cílem je obvykle růst tržní hodnoty firmy (což zahrnuje podmínku zisku), může však jít i o další, vedlejší cíle jako je zvýšení podílu na trhu nebo inovace výrobního programu, případně splnění zákonných povinností. V tomto kontextu se investice dělí na rozvojové (expanzní), obnovovací nebo mandatorní (regulatorní, povinné).[18][8][19]

Kromě stanovení investičních cílů je však zapotřebí zvolit také investiční strategii, tedy způsob, jakým má být investice realizována a cíl dosažen. Také u těchto investic je budoucí užitek nejistý, zatížený určitým rizikem a jeho financování má rovněž vliv na likviditu firmy. Proto i zde se hovoří o „magickém trojúhelníku investování“, kdy firma posuzuje investici z hlediska očekávaného výnosu, rizika a likvidity. Investiční strategie se pak dělí (v souladu s výše popsaným dělením finančních investic):[20]

1. podle požadované výnosnosti:
   • strategie maximalizace ročních výnosů investice,
   • strategie růstu hodnoty investice,
   • strategie růstu hodnoty investice spojená s maximálními ročními výnosy,
2. podle přístupu investora k riziku:
   • agresivní strategie,
   • konzervativní strategie,
3. nebo též strategie maximální likvidity investice.