Invaze do Goy

Goa se stala portugalskou kolonií roku 1510 po válce s Bijapurským sultanátem. Většina Indie se později stala britskou kolonií. Indie získala nezávislost na Británii roku 1947. Na území Portugalské Indie žilo 637 591 obyvatel.^[kdy?] 61 % obyvatel tvořili hinduisté, 36,7 % křesťané (převážně katolíci) a 2,2 % muslimové. 18. června 1946 uspořádal indický socialista Ram Manohar Lohia demonstraci proti Portugalcům, za což byl zadržen.[1] Od června do listopadu se konaly v Goe velké demonstrace. V čele Portugalska byl konzervativní státník Salazar. Kromě těchto nenásilných protestů vznikly nelegální organizace Azad Gomantak Dal a United Front of Goans (sjednocená fronta Goanů), finančně, logisticky a zbrojně podporované indickou vládou.[2] Tyto skupiny podnikaly teroristické útoky na železniční, vodní i silniční dopravu, telegrafní a telefonní spojení.[3]

Dne 27. února 1950 Indická republika požádala Portugalsko o zahájení jednání o předání Portugalské Indie.[4] Odpověď Portugalska zněla, že Indická republika nemá na tato území nárok, jelikož v době, kdy se Goa stala portugalskou kolonií, Indická republika neexistovala. 11. června 1953 Indie na protest stáhla velvyslance z Lisabonu.[5] Roku 1954 indická vláda zavedla vízová omezení pro cestování z Goy přes Indii, aby ochromila přepravu mezi jednotlivými portugalskými koloniemi.[4]

Mezi 22. červencem a 2 srpnem 1954 přepadli ozbrojení indičtí aktivisté portugalskou posádku v Dadra a Nagar Haveli. Při střetu zemřeli dva Portugalci. Oblast byla připojena k Indii. 15. srpna 1955 se 3 000 až 5 000 indických aktivistů pokusilo na šesti místech na hranici vniknout do Goy. V následujících střetech zemřelo 22 až 30 osob, což vyvolalo v Indii vlnu nevole proti Portugalcům.[5] 1. září 1955 Indie uzavřela konzulát v Goe.[3] V roce 1956 se portugalský velvyslanec ve Francii Marcello Mathias a portugalský dlouhodobý premiér António de Oliveira Salazar dohodli na lidovém referendu v Goe o jejím osudu, což bylo zamítnuto portugalským ministerstvem zahraničních věcí a ministerstvem obrany.

Jak se stupňovaly výhrůžky ze strany Indie, Salazar žádal Spojené království, Brazílii i OSN o zprostředkování.[6] Americký velvyslanec v Indii John Kenneth Galbraith Indii přesvědčoval pro diplomatické řešení sporu. Dne 24. listopadu 1961 Portugalci zaútočili na loď plující mezi indickým přístavem Kochi a portugalským ostrovem Anjediva v domnění, že se jedná o loď s indickými výsadkáři, kteří chtějí obsadit ostrov. Při incidentu zemřel jeden člověk.

V březnu 1960 portugalský ministr obrany Júlio Botelho Moniz sdělil, že v případě války není šance Gou udržet.[7] Salazar doufal udržení Goy alespoň na osm dní, během kterých by Portugalsko získalo mezinárodní podporu. Portugalské vojenské přípravy započaly roku 1954, kdy bylo v Goe shromážděno 12 000 vojáků. V důsledku povstání v Angole však byla většina vojáků přesunuta do Afriky a v Goe zůstalo 3 300 portugalských vojáků. Vassalo e Silva evakuoval z Goy 700 civilistů evropského původu na Timor na lodi pro 350 pasažérů. 1. prosince 1961 zahájila indická armáda průzkumné operace.

18. prosince předalo Portugalsko stížnost radě bezpečnosti OSN. Žádost byla schválena - pro hlasovaly USA, Velká Británie, Turecko, Francie, Ekvádor, Chile a Čína (tehdy zastupovaná Čínskou republikou rozkládající se na Tchaj-wanu). Proti hlasovaly Sovětský svaz (Indie byla prosovětsky orientovaná) a Srí Lanka. Hlasování se zdržely Libérie a Spojená arabská republika. Invazi kritizoval americký delegát Adlai Stevenson a uvedl, že schvalování takové invaze způsobí, že i jiné země budou své spory řešit obdobným způsobem. Srí Lanka, Libérie a Spojená arabská republika vydaly prohlášení, aby Portugalsko opustilo své území v Indii, které dle rezoluce představuje nebezpečí pro mír a brání jednotě Indie. Rezoluci podpořil Sovětský svaz, ostatní členové Rady bezpečnosti OSN ji odmítly.[8]

Francie, Turecko, Spojené království a Spojené státy vydaly rezoluci, která:

(1) Vyzývá k okamžitému zastavení nepřátelství;

(2) Vyzývá Indii, aby okamžitě stáhla své síly na pozice před 17. prosincem 1961.

(3) Vyzývá Indii a Portugalsko, aby „pokojně usilovaly o trvalé řešení svých rozdílů v souladu se zásadami zakotvenými v Listině“; a

(4) požádala generálního tajemníka OSN „, aby poskytl případnou vhodnou pomoc“.

Tato rezoluce však byla zrušena sovětským vetem.

Indickou invazi schvaloval sovětský vůdce Leonid Brežněv a vyzval Indii, aby ignorovala západní rozhořčení. Mluvčí marocké vlády uvedl, že Indie byla „mimořádně trpělivá". Podporu invazi vyjádřila též Srí Lanka.

Invazi odsoudily Spojené státy americké. V New York Times vyšel článek: „Invazí do Goy premiér Nehrú způsobil nenapravitelné poškození indického dobrého jména a zásad mezinárodní morálky.“ Invazi též zkritizovali vrcholní politici Brazílie.

Území Portugalské Indie se stalo součástí Indické republiky, což portugalská vláda odmítla uznat. Všem obyvatelům Goy evropského původu Portugalsko nabídlo občanství a přestěhování do Portugalska. Salazar se vyjádřil, že rada bezpečnosti OSN se stala nástrojem Sovětského svazu, afrických a asijských zemí k prosazování svých zájmů. Portugalsko vyzvalo obyvatele Goy k odporu proti indické anexi. 31. 12. 1974 Portugalsko anexi oficiálně uznalo.

Portugalští vojáci byli drženi v zajetí v indických pracovních táborech. 19. března 1962 se skupina vězněných vojáků pokusila uprchnout v popelářském voze ze zajateckého tábora Ponda. Většina zajatců byla propuštěna v květnu 1963.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Annexation of Goa na anglické Wikipedii.