Čečenská republika Ičkerie

Dne 27. října 1991 se konaly v zemi volby spojené s referendem o budoucím osudu země. V referendu a volbách zvítězili zastánci samostatnosti v čele s Džocharem Dudajevem. Jeho průběh byla ale prohlášen za chaotický a výsledek sporný. Přestože mezinárodní pozorovatelé hodnotili volby jako svobodné a spravedlivé, přiznali, že byly velmi těžko kontrolovatelné, protože mnoho voličů nemělo průkazy totožnosti. Z početného ruského obyvatelstva však nehlasoval téměř nikdo.[3]

V roce 1992 vláda sestavená samozvaným čečenským prezidentem Dudajevem odmítla podepsat smlouvu o federaci s Ruskem, čímž čečenská část bývalé Čečensko-ingušské ASSR vyhlásila jednostranně nezávislost na Rusku. Zatímco Ingušská část se vyslovila pro setrvání jako autonomní stát v rámci Ruské federace.[3] Ve stejném roce vstoupila v platnost první čečenská ústava, vypracovaná s pomocí pobaltských právníků a vymezující zemi jako sekulární stát.[8] I když později byl přijat fundamentální právní systém šaríja.[9]

Vítězství v první čečenské válce si Čečensko zajistilo tím, že Šamil Basajev, jeden z vůdců mudžáhidů, obsadil nemocnici s několika tisíci rukojmími v Buďonnovsku a vyhrožoval zabitím každého z nich.[10] Ruská strana nakonec přistoupila k mírové smlouvě, která zajišťovala de facto, nezávislost Čečenska i když de jure byla Čečna považována za součást Ruské federace. Po obdržení nezávislosti samotná vláda Ičkerie nedokázala plně kontrolovat vlastní území a zavést pořádek. Mimo to, v Čečensku probíhaly dílčí boje mezi jednotlivými klanovými frakcemi[11] a začal vzkvétat zločin, přes území Čečenska se pašovaly zbraně z bývalého SSSR a jednotlivé klany na sobě navzájem začaly uplatňovat násilí.[12]

Dne 27. ledna 1997 se konaly v zemi volby, které byly pod dohledem mezinárodních pozorovatelů, ale nebyly v Rusku uznány. Čečenským prezidentem byl zvolen Aslan Maschadov. Vládl až do druhé čečenské války, avšak nepodařilo se mu převzít kontrolu nad celou republikou, ve které zavládl chaos během první čečenské války (1994–1996) ani po ní, kdy následoval vzestup islámského radikalismu.[13][14]

Stav, který nastal po první čečenské válce, vydržel až do druhé čečenské války, kdy bojové oddíly Šamila Basájeva a Chattába vtrhly do sousedního Dagestánu, jenž byl součástí Ruské federace. Čečenští představitelé si byli jistí svým úspěchem, po lehce nabyté nezávislosti roku 1996 a chtěli k chálifátu připojit další části Ruska s muslimskou populací. Tentokrát byl ovšem postoj Ruska s novým prezidentem Vladimirem Putinem mnohem tvrdší;[15] Rusko neposlalo pouze pořádkové jednotky, které by měly demonstrovat sílu, ale každému městu pod kontrolou mudžáhidů dalo ultimátum, aby všichni civilisté vyšli ven neozbrojení a zbytek bude považován za teroristy. Poté ruská armáda vykonala důkladnou dělostřeleckou i leteckou přípravu a následně speciální jednotky a těžká technika vyčistily ruiny od přeživších islámských bojovníků.[16]

V obou čečenských válkách zemřelo 300 000 lidí z celkového počtu 1 milionu obyvatel.[17][18] Mnoho z nich zemřelo při plošných bombardováních ruským letectvem ve druhé čečenské válce. Výjimkou nebyly ani válečné zločiny proti civilnímu obyvatelstvu z obou stran a teroristické útoky v okolních státech ze strany povstalců.[4] Podle ruského aktivisty Sergeje Kovaljova zahynulo v První čečenské válce více než 50 000 civilistů,[19] představitelé Čečenské republiky Ičkerie uvedli, že zahynulo 100 000 civilistů.[19]

V čečenských válkách bylo zničeno mnoho měst a vesnic, včetně hlavního města Grozného. Po první rusko-čečenské válce (1994–1996) následoval v nezávislé Čečenské republice chaos a vzestup islámského radikalismu.[13][14]