Čečensko-ingušská autonomní sovětská socialistická republika

V roce 1810 se historické Ingušsko dobrovolně připojilo k Ruskému impériu a v roce 1859, během kavkazské války v letech 1817–64, se připojilo i historické Čečensko.

Po ruské revoluci v roce 1917 se Čečensko a Ingušsko 20. ledna 1921 připojily k Horské autonomní sovětské socialistické republice. Rozdělení Horské ASSR začalo krátce po jejím vzniku a její Čečenský okres byl 30. listopadu 1922 vyčleněn jako Čečenská autonomní oblast. Dne 7. července 1924 byly zbytky Horské ASSR rozděleny na Severoosetinskou autonomní oblast a Ingušskou autonomní oblast. Dne 15. ledna 1934 byly Čečenská a Ingušská autonomní oblast spojeny do Čečensko-ingušské autonomní oblasti, která byla 5. prosince 1936 povýšena na ASSR (Čečensko-ingušská ASSR).

Během druhé světové války v letech 1942–43 byla republika částečně okupována nacistickým Německem, mezitím co 40 000 Čečenců bojovalo v řadách Rudé armády. Dne 3. března 1944 byla republika na příkaz Josifa Stalina rozpuštěna a její obyvatelstvo násilně deportováno na základě obvinění z kolaborace s okupanty a separatisty. Území ASSR bylo rozděleno na Stavropolský kraj (kde vznikl Groznyjský okruh), Dagestánskou ASSR, Severoosetinskou ASSR a Gruzínskou SSR.[2]

Republika byla obnovena Nikitou Chruščovem dne 9. ledna 1957.[3]

Dne 27. listopadu 1990 přijal Nejvyšší sovět Čečensko-ingušské autonomní sovětské socialistické republiky deklaraci o statní svrchovanosti Čečensko-ingušské republiky[4] a 24. května 1991, podle změn čl. 71 Ústavy RSFSR, se autonomní republika začala nazývat Čečensko-ingušská SSR.[5] Toto rozhodnutí před rozpadem Sovětského svazu (prosinec 1991) nebylo v souladu s čl. 85 Ústavy Sovětského svazu, který zachovával název Čečensko-ingušská ASSR.[6]

Dne 8. června 1991 se v Grozném z iniciativy Džochara Dudajeva sešla část delegátů Prvního čečenského národního kongresu, který se prohlásil za Celonárodní kongres čečenského lidu.[7][8] Následně byla vyhlášena Čečenská republika Ičkerie[9][10] a představitelé Nejvyššího sovětu republiky byli prohlášeni za „uzurpátory."[8]

Události z 19-21. srpna 1991 v Moskvě se staly hlavní příčinou společensko-politické exploze v Čečensku-ingušsku. Organizátorem a vůdcem masového hnutí byl Výkonný výbor OKChN v čele s Džocharem Dudajevem. Po neúspěchu GKChP vystoupil Výkonný výbor OKChN a organizace národně-radikálního křídla (organizations of the national-radical win) s požadavkem na odstoupení Nejvyššího sovětu Čečensko-ingušské ASSR a uspořádání nových voleb. Na 3. zasedání OKChN, které se konalo 1. a 2. září, byl Nejvyšší sovět autonomní republiky prohlášen za „sesazený" a veškerá moc v čečenské části republiky předána Výkonnému výboru OKChN.[7]

Dudajev 6. září 1991 oznámil rozpuštění republikových ozbrojených sil.[8] Ozbrojení stoupenci OKChN obsadili budovu televizního centra a Rozhlasový dům[8] a bleskově zaútočili na Dům politického vzdělání (House of Political Education), kde se konalo zasedání Nejvyššího sovětu.[7] V tento den se sešel Nejvyšší sovět v plném složení, na konzultace byli pozváni předsedové místních rad, duchovenstvo a šéfové podniků. Dudajev a další představitelé OKChN se rozhodli vzít budovu útokem. Více než 40 poslanců Čečensko-ingušského parlamentu bylo zbito a předseda městské rady Groznyj-City , Vitalij Kucenko, byl separatisty vyhozen z okna, přičemž poté skončil v nemocnici.[8] Doku Zavgajev pod tlakem protestujících odstoupil z funkce předsedy Nejvyšší rady Čečensko-ingušska.[11]

Předseda Nejvyššího sovětu RSFSR Ruslan Chasbulatov přijel 15. září do Grozného.[7] Pod jeho vedením se v nepřítomnosti kvóra[12] konalo poslední zasedání Nejvyššího sovětu republiky, na němž poslanci rozhodli o rozpuštění parlamentu.[7] Výsledkem jednání mezi Chasbulatovem a vedením Výkonného výboru OKChN, jako dočasného orgánu na dobu před volbami (naplánovanými na 17. listopadu), byla Prozatímní nejvyšší rada Čečensko-ingušské ASSR z 32 poslanců,[7] později snížena na 13 poslanců,[13] poté až na 9.[7] Předsedou Prozatímní nejvyšší rady Čečensko-ingušska (Provisional Supreme Council of Chechen-Ingushetia) byl zvolen Dudajevův spojenec Chusein Achmadov (Khusein Akhmadov). Místopředsedou Rady se stal asistent Chasbulatova Jurij Černý (Yuri Cherny).[7]

Začátkem října 1991 vznikl v Prozatímní nejvyšší radě konflikt mezi stoupenci OKChN (4 členové v čele s Chuseinem Achmadovem) a jejich odpůrci (5 členů v čele s Jurijem Černým). Achmadov jménem celé Rady vydal řadu zákonů a vyhlášek, které vytvořily právní základ pro činnost Výkonného výboru OKChN jako nejvyššího orgánu. Achmadov 1. října oznámil rozdělení Čečensko-ingušské republiky na samostatnou Čečenskou republiku Ičkerii a Ingušskou autonomní republiku v rámci RSFSR.[7]

Dne 5. října přijalo 7 z 9 členů Prozatímní nejvyšší rady rozhodnutí o odstoupení Achmedova a o zrušení protiprávních aktů. Téhož dne Národní garda Výkonného výboru OKChN obsadila budovu Domu odborů (House of Trade Unions), v níž Rada zasedala, a také obsadila budovu KGB Čečensko-ingušské ASSR.[7] Výkonný výbor OKChN 6. října oznámil rozpuštění Prozatímní nejvyšší rady „za subverzivní a provokativní činnost.“ Rada se tomuto rozhodnutí nepodřídila a hned následující den přijala rozhodnutí o obnovení činnosti v plné síle (32 poslanců). Novým předsedou byl zvolen právník Badruddin Bachmadov.[7]

Prezidium Nejvyššího sovětu RSFSR 8. října prohlásilo Prozatímní nejvyšší sovět za jediný legitimní orgán státní moci na území Čečensko-ingušska, a to až do zvolení nově složeného Nejvyššího sovětu republiky.[14]

Dne 27. října 1991 se pod kontrolou stoupenců OKChN[8] v čečenské části republiky konaly prezidentské a parlamentní volby do Čečenské republiky Ičkerie. Prezidentem samozvané republiky byl zvolen Džochar Dudajev.[7][15] Výsledky voleb neuznala Rada ministrů Čečensko-ingušska, šéfové podniků a vedoucí řady oblastí autonomní republiky.[7] Tyto volby byly 2. listopadu 1991 prohlášeny Sjezdem lidových poslanců RSFSR (Congress of People's Deputies of the RSFSR) za nezákonné.[16] Legitimní mocenské struktury zůstaly zachovány ještě několik měsíců po zářijovém puči Dudajeva. Ministerstvo vnitra a KGB Čečensko-ingušska tak byly zrušeny až koncem roku 1991.[17]

Prezident RSFSR Boris Jelcin vydal 7. listopadu vyhlášku o vyhlášení výjimečného stavu na území Čečensko-ingušska.[18] Praktická opatření k provedení však selhala. Dvě letadla se speciálními jednotkami, která přistála na letišti v Chankale, byla zablokována čečenskými separatisty.[19] Vůdci protidudajevských stran a hnutí přešli na stranu čečenských separatistů. V prvních dnech krize se rozpadla Prozatímní nejvyšší rada Čečensko-ingušska a její milice.[7][19]

Čečenské stráže zablokovaly 8. listopadu budovy ministerstva vnitra, KGB a také vojenské tábory. K blokádě byli použiti civilisté a nákladní automobily.[8]

Nejvyšší sovět RSFSR odmítl 11. listopadu schválit vyhlášku prezidenta Jelcina o zavedení výjimečného stavu v Čečensku-ingušsku.[20]

30. listopadu – 1. prosince 1991 se ve třech ingušských oblastech Čečensko-ingušska – Malgobek, Nazraň a Sunžensk – konalo referendum o vytvoření Ingušské republiky v rámci RSFSR. Referenda se zúčastnilo 75% ingušského obyvatelstva, 90% bylo pro.[19]

V důsledku „čečenské revoluce“ bylo Čečensko-ingušsko de facto rozděleno na Čečenskou republiku Ičkerii a Ingušsko,[7] které zůstalo mimo územně-správní jednotku.[17]

Dne 16. května 1992 dostala de facto rozpadlá Čečensko-ingušská SSR podle změn Ústavy RSFSR název Čečensko-ingušská republika.[21]

Dne 4. července 1992 přijal Nejvyšší sovět Ruské federace zákon o zformování Ingušské republiky v rámci Ruské federace.[22] Vytvoření republiky bylo předloženo ke schválení nejvyššímu orgánu Ruska – Sjezdu lidových poslanců.[23] Dne 10. prosince 1992 Sjezd lidových poslanců Ruska svým usnesením schválil vznik Ingušské republiky[24] a provedl příslušnou změnu Ústavy RSFSR z roku 1978, která oficiálně rozdělila Čečensko-ingušskou republiku na Ingušskou republiku a Čečenskou republiku.[25] Tato změna byla zveřejněna 29. prosince 1992 v „Rossijskaja gazeta“ a vstoupila v platnost 9. ledna 1993, po 10 dnech od oficiálního zveřejnění.[26]