Hypersonická zbraň

Zbraň se označuje jako hypersonická, pohybuje-li se rychlostí alespoň Mach 5 (pětinásobek rychlosti zvuku);[1] nejrychlejší známá hypersonická zbraň se pohybuje rychlostí až Mach 20.^[zdroj?!] Hypersonické zbraně mohou proniknout i do kosmického prostoru, ale většina nebo celý jejich let probíhá většinou v atmosféře[2] – rakety „klouzají“ po jejím horním okraji.[3] Jelikož se vlivem atmosférického tření extrémně zahřívají, k jejich konstrukci je potřeba tepelně odolných materiálů.[2]

K pohonu se užívá jednoduchých náporových motorů, resp. varianty scramjet s nadzvukovým spalováním,[2] což přináší několik konstrukčních výhod (nízká hmotnost, prodloužení doletu a další).[4] Některá letadla jsou bezmotorové kluzáky, u nichž se předpokládá, že mohou dosáhnout výšek 40 až 60 km, a následně kolmým letem zasáhnout cíl.[5]

Čínský hypersonický kluzák WU-14

Hypersonické zbraně testuje Rusko, USA a Čína, dále Indie, Austrálie a Francie.[3] Existují nadzvuková bezpilotní letadla a také protilodní i protizemní střely, z nichž některé již byly zařazeny do výzbroje armád nebo se jejich zařazení připravuje.

Proti této skupině zbraní nebyla doposud vyvinuta účinná obrana.[5] Díky své velmi vysoké rychlosti, pohybu v atmosféře a schopnosti manévrování jsou hypersonické rakety současnými systémy protiraketové obrany prakticky neodhalitelné;[3] podle představitelů americké armády výkon současných satelitů a radarů k tomuto účelu nepostačuje a je potřeba zdokonalit stávající senzory a antirakety.[2] U kluzáků představuje problém především nízké tepelné vyzařování (způsobeno malým třením o řídkou atmosféru), vysoká rychlost a malé rozměry těchto objektů.[5]

Hypersonické rakety mohou nést jaderné i konvenční hlavice.[3] Podle některých názorů může vývoj nové generace hypersonických zbraní narušit, resp. změnit současnou globální vojenskou rovnováhu.[3][6]

V současnosti je známo několik vyvíjených hypersonických letounů a střel:

USA

• Boeing X-51 Waverider – letoun poháněný motorem scramjet,[2] neúspěšně testován v květnu 2010, červnu 2011 a srpnu 2012,[1] během čtvrtého úspěšného testu v květnu 2013 dosáhl rychlost Mach 5,1.[7]
• HTV-2 – bezpilotní letoun bez vlastního pohonu,[8] který měl létat rychlostí až Mach 20; neúspěšně testován v dubnu 2010 a srpnu 2011.[9]
• AHW – kluzák, testován úspěšně v listopadu 2011 a neúspěšně v srpnu 2014.[10][11]
• Long-Range Hypersonic Weapon – protizemní střela, kterou tvoří booster a C-HGB (Common-Hypersonic Glide Body). Od roku 2023 na ni mají být přezbrojeny torpédoborce třídy Zumwalt.[12]

Rusko

• 3M22 Zirkon – protilodní střela s plochou dráhou letu, technické údaje jsou tajné (neoficiálně se udává rychlost Mach 4–6 a dolet 300–400 km), [5][13] podle ruských informací při testu v dubnu 2017 dosáhla rychlosti Mach 8. Rusko plánuje zařazení střely do výzbroje jaderných raketových křižníků Pjotr Velikij a Admiral Nachimov.[13]
• Ch-47M2 Kinžal – protizemní střela o doletu 2000 km vypouštěná z letadla MiG-31, rychlost Mach 10. Vývoj vychází z balistické rakety Iskander, podle ruských zdrojů začalo testování v prosinci 2017,[14] úspěšný test proběhl v březnu 2018.[15]
• Avangard – hypersonický, raketovým nosičem vynášený kluzák s mezikontinentálním dosahem, schopný nést jak konvenční, tak jadernou munici. Udávaná rychlost dosahuje Mach 27, přičemž během letu je schopnen manévrovat. Systém byl vyvíjen od 90. let a k prvnímu zařazení do výzbroje došlo 27.12.2019[16]

Čína

• DF-17 (DF-ZF, WU-14)[17] – kluzák dosahující rychlost Mach 10, testován v lednu 2014.[18]
• Starry Sky 2 – bezpilotní letoun, během úspěšného testu v srpnu 2018 dosáhl rychlost Mach 6.[19]

Indie

• BrahMos II – zdokonalená verze nadzvukové protilodní a protizemní střely s plochou dráhou letu BrahMos, vyvíjené od konce 90. let společně s Ruskem.[2][20] Podle nepotvrzených údajů vychází z ruské střely 3M22 Zirkon a má dosahovat rychlost Mach 7 při doletu 300 km.[5]