Hynek Pelc (1844)

Narodil se 31. července 1844 na předměstí Sobotky. Po maturitě v Jičíně studoval medicínu v Praze a ve Vídni a jako medik pomáhal během prusko-rakouské války r. 1866 v polních nemocnicích v Jičíně, Vokšicích a Sobotce. Promoval r. 1871 v Praze.[3]

První zaměstnání získal jako sekundář Všeobecné nemocnice. 1875 podnikl studijní cestu po Evropě (Berlín, Paříž, Londýn), po návratu se stal městským lékařem a roku 1882 prvním fysikem (vrchním úředním lékařem) města Prahy. Roku 1884 byl jmenován ředitelem Všeobecné nemocnice a roku 1899 za své zásluhy o veřejné zdravotnictví dvorním radou. Téhož roku byl zvolen předsedou c. k. zemské zdravotní rady.[3]

Aktivně prosazoval zdravotní reformy. Roku 1878 obhajoval v Průmyslové jednotě návrh na soustavné budování pražské kanalizace namísto žump. Téhož roku pracoval v pražské zdravotní komisi na reorganizaci zdravotní služby, což vedlo ke zřízení městského fysikátu (úřadu veřejného lékaře) a stálé zdravotní rady, která se poprvé sešla 5. června 1881. Na základě později přijatého zákona se pak zřizovaly zdravotní komise v dalších obcích. a Roku 1880 připravil zdravotní dodatky ke stavebnímu řádu. Zavedl pravidelné úřední hlášení nakažlivých nemocí v Praze na předepsaných formulářích. V roce 1882 zavedl desinfekční službu a lékařský dozor na školách. Nechal rovněž vybudovat ústřední márnici na Olšanech.[3]

Jako ředitel Všeobecné nemocnice zajistil její rozšíření. Byl postaven nový pavilon dermatologicko-chirurgický, pavilon izolační (později využitý pro ušní a gynekologické kliniky) a tři baráky pro nakažlivé nemoci.[3]

V roce 1886 přednesl v zemské zdravotní radě podrobnou zprávu o „chorobinství“ (zdravotní péči), na jehož základě vydal český zemský sněm r. 1887 zákon o zřizování a financování veřejných nemocnic. V následujících letech byla země rozdělena na zdravotní obvody a v každém hejtmanství ustanoven okresní lékař, čímž se během tří let ztrojnásobil počet lékařů ve státní službě. Pokračoval rozvoj veřejných nemocnic – byl nad nimi zaveden odborný dohled, byly moderně vybavovány na venkově bylo založeno dvacet nových.[3]

Roku 1890 nechal upravit předpisy o očkování, které od té doby mohlo být prováděno jen znalecky prověřenými látkami. K jejich výrobě byly zřízeny ústavy v Jindřichově Hradci a Českých Budějovicích.[3]

Pomohl při provedení rakouského zákona o lékařských komorách návrhem, aby (r. 1894) vznikla jednotná organizace se dvěma národnostními sekcemi.[3]

Když v roce 1892 propukla v Hamburku epidemie cholery, nechal Pelc upravit předpisy o dopravě a asanaci, čímž zajistil, že až na ojedinělé případy se tato nákaza nerozšířila do Čech.[3]

Hrobka rodiny Pelcovy na Vyšehradském hřbitově

Účastnil se rovněž organizace babických škol, úpravy studijního řádu na lékařských fakultách a především na ochraně před šířením nakažlivých chorob (studniční řád, opatření proti zavlečení nemocí migrujícími dělníky, prevence a léčba cholery, spály, spalniček a tuberkulózy). Organizoval zakládání ústavů pro rekonvalescenty v Tuchoměřicích, Ryjicích a Lázních Toušeň. Roku 1904 položil základ veřejnou záchrannou službu v pražských předměstských obcích, desinfekční službě a škole pro desinfektory.[3]

Věnoval se také prevenci nemocí z povolání. Za jeho vedení byla vydána poučení pro hrnčíře, pekaře, jircháře a kartáčníky.[3]

Za zásluhy byl vyznamenán řádem železné koruny III. tř. (1893) a rytířským řádem císaře Leopolda (1911).[3]

Krátce před první světovou válkou odešel do důchodu, nadále se ale zajímal o zdravotnické otázky. Po propuknutí války se zapojil do činnosti pomocných sdružení.[4]

Zemřel 9. srpna 1915 v Praze.[5] Pohřben byl v rodinné hrobce na Vyšehradském hřbitově.

Publikoval řadu prací vědeckých i populárních a pravidelně vydával roční zprávy o zdravotním stavu země.[6] Vydal rovněž knihu Hunterian Museum v Londýně (1875).[7] Přispíval do Ottova slovníku naučného pod značkou -lc.[8]